Od Řeků k hippies: historie běhání

Legenda o Feidippidovi, řeckém poslovi, který měl uběhnout 40 km, aby svým vládcům oznámil vítězství Řeků nad Peršany, se dochovala až do dnešních dnů. Tento příběh však zpochybňuje řada historiků a nejspíš jde jen o mýtus. Jisté je, že běh měl své místo už v antice. Pravděpodobně se provozoval v Egyptě, Asii, Irsku i Řecku, mimo jiné při náboženských slavnostech. Uctít bohy prostřednictvím kultu těla. Podle některých pramenů byl Pythagoras kromě muže vědy také uznávaným atletem. Sportovní praxi později zakázala katolická církev, která rozvoji a péči o tělo, jaké znali staří Řekové, příliš nepřála.

Postava běžce se znovu objevila v 19. století mezi anglosaskými aristokraty, v lidových vrstvách však po běhání stále nebylo ani stopy. K rozšíření obrazu běžce v západních společnostech nepochybně přispěl rozmach olympismu ve 20. století i rozvoj médií, nejprve novin a později televize. V padesátých letech ale stále běhali jen atleti a vojáci. Ve Francii nestačil k tomu, aby se do běhání pustil celý národ, ani nástup sportovce, jakým byl Alain Mimoun.

Pak přišli hippies…

Na konci šedesátých let se však na druhé straně Atlantiku začalo něco dít. Mladí lidé, ženy i muži, běhali v parcích nebo ulicích a kolemjdoucí na ně nevěřícně zírali. Ve Spojených státech lze dodnes najít novinové články o incidentech spojených s „runnery“, které jejich okolí označovalo za „weirdos“, tedy podivíny. Ve švýcarském dokumentu „Free to run“ od Pierra Moratha, který se k tomuto průkopnickému období vrací, vyprávějí někteří běžci, že raději trénovali v noci, aby unikli cizím pohledům. Co tedy způsobilo, že se tento fenomén objevil právě ve Spojených státech?

Velké dějiny jsou vždy součtem událostí, které jsou víceméně náhodné. V roce 1962 se tak během cesty na Nový Zéland setkal Bill Bowerman, budoucí zakladatel Nike (1968), s metodami trenéra Arthura Lydiarda, který vypracoval tréninkový program pro krosové běžce. Američan se inspiroval, nebo byl zkrátka vizionář, vrátil se domů a v roce 1967 vydal knihu „Jogging: a physical fitness program for all ages“ (Jogging: program tělesné kondice pro všechny věkové kategorie). Z knihy se stal bestseller a popularita běhání dál rostla. Vítězství Američana Franka Shortera v maratonu na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 i fenomén Steva Prefontaina (na ilustrační fotografii), který je dodnes považován za jednoho z největších amerických vytrvalců, v této době definitivně završily popularizaci běhání.

Zlom

S běháním padaly i předsudky vůči ženskému sportu, stále živené náboženskou mocí a patriarchátem. Po první ženě, která se v roce 1967 oficiálně zúčastnila maratonu v Bostonu, Kathrine Switzer, začaly běhat další ženy, k velké nelibosti všech „zatvrzelců“. Běh přinášel svobodu tělu i duši a dokonale zapadal do atmosféry sedmdesátých let. Olivier Bessy, sociolog sportu a autor knihy „Courir de 1968 à nos jours“, tuto myšlenku v kontextu Francie po květnu 1968 upřesňuje: „Představa spojená s vytrvalostními běhy je přesycená obrazem tvrdé, strohé a asketické disciplíny, což souvisí s její vojenskou historií. Běh se vymanil z konkurenčního sevření díky novým aktérům a nově příchozím, kteří byli méně zaměření na soutěžení a více na volnočasové sportování. Ti vymysleli nové způsoby, jak běhat.“ Z běhání se stal společenský fenomén. Běháme kvůli výkonu, ale také pro prožitek, sdílení a kontakt s přírodou…

Tento nový způsob běhání dokonale ztělesnil Newyorský maraton, který se poprvé konal v roce 1970. Z původně skromného závodu v Central Parku se v roce 1976 pod vedením vizionáře Freda Lebowa stal masový fenomén, když jeho trasa vedla všemi čtvrtěmi „Velkého jablka“. V osmdesátých letech pak exploze počtu závodů po celém světě definitivně zařadila běh do masové populární kultury. V Evropě k demokratizaci běhání přispěl časopis Spiridon, pojmenovaný po prvním vítězi maratonu, Spyrídonu Loúisovi. V roce 1972 ho založili Noël Tamini a Yves Jeannotat. Jeho duch svobody připomínal americké pionýry a pomohl dostat běhání mezi širokou veřejnost.

Slogan časopisu? „Běhejte všichni s námi“. Dá se říct, že se jeho poselství ujalo…