Thomas Cambou (Leclerc Pont-l’Abbé): maraton jako životní styl

Když Thomas Cambou zvedá telefon, je v Jihoafrické republice, leží na posteli a má nohy nahoře. O dva dny později poběží Marathon du Cap za 3:31:43. Bude to jeho 22. závod a zároveň osmá hvězda do sbírky World Marathon Majors, pokud listopadová oficiální validace trati dopadne podle očekávání. Žádný tlak, říká. Jen je trochu vedro, aby podal dobrý výkon. Tento adoptivní Breton začal běhat ve 44 letech, poté co se blížil ke 100 kilogramům a od maturity se přestal věnovat jakémukoli sportu. První maraton absolvoval v Paříži v roce 2016, aniž by předtím kdy běžel desítku. Osobní rekord 3:06 si zaběhl v Berlíně v roce 2019, ve stejném roce jako 3:09 v Londýně. Od té doby objíždí Majors: Tokyo, Boston, Sydney, New York, Chicago a týdenní kilometry, prakticky bez přerušení už deset let. Strava to potvrzuje: téměř 500 týdnů nepřetržité aktivity. Zároveň Finistérien dokonale zvládá svou roli správce sociálních sítí Leclerc Pont-l’Abbé. Jeho videa nasbírala miliony zhlédnutí a v pařížském metru si s ním lidé pořizují selfie. Dva životy, jeden pár běžeckých bot.

Dnes máte na kontě 22 maratonů. Kdy se běh přestal být pouhou výzvou a stal se nutností?

Abych vysvětlil svou cestu: jako spousta lidí jsem po maturitě přestal sportovat. Přibral jsem 30 kilo a ve 44 letech jsem začal běhat tři kilometry. Bylo to opravdu, opravdu těžké. Nevzdal jsem to ale. Pokračoval jsem jedním výběhem týdně a postupně přidával vzdálenost. Moje nejlepší kamarádka Valérie bydlela v Paříži, já na jihozápadě Francie, a také běhala. Vymysleli jsme si malou výzvu: jednu neděli jsem běžel pět kilometrů, další neděli ona šest, takže já měl uběhnout sedm, a tak dál. Celou dobu jsem si říkal, že maraton je šílenost, něco naprosto nemožného. Pak se Valérie přihlásila na Marathon de Paris 2015. Díval jsem se, jak ho běží. A řekl jsem si: v roce 2016 do toho půjdu. Přihlásil jsem se na pařížský půlmaraton i maraton. První maraton jsem běžel před deseti lety. A jakmile do toho jednou proniknete, je s vámi konec.

Před maratonem jste neměl za sebou ani desítku nebo půlmaraton. Nebyl to trochu hazard?

Postupem času jsem zjistil, že mám tuhle vzdálenost raději než půlmaraton. Za život jsem ostatně absolvoval jediný závod na deset kilometrů, a to abych doprovodil někoho, kdo ho chtěl zvládnout za hodinu. Celý závod jsem ho tahal. Desítku jsem ale nikdy skutečně netrénoval ani neběžel. Mimochodem, 7. června poběžím adidas 10K Paris, tak uvidíme. Zeptal jsem se ChatGPT, co mi doporučuje, a odpověděl mi: „Na cokoli už je pozdě, odpočívej a pak do toho běž.“ (Usmívá se.)

Změnil některý z těch maratonů zásadně váš vztah k této disciplíně?

Můj první Major v Londýně v roce 2019 je pořád můj nejsilnější zážitek. Tehdy jsem si zaběhl osobní rekord 3:09, který jsem ještě v témže roce překonal v Berlíně časem 3:06. Na Majoru je atmosféra z jiné planety. Pokud jde o diváckou kulisu, pařížský maraton 2016 se s Londýnem vůbec nedá srovnat. V anglosaském stylu stojí diváci bok po boku od startu až do cíle a závěr s hudbou v zádech je neuvěřitelný. Byla to pro mě obrovská emoční vzpruha a skutečná radost. Právě tehdy jsem se rozhodl Majors dokončit, protože jsem tehdy četl, že všech šest závodů zvládlo méně než sto Francouzů. Připadalo mi to jedinečné. Dnes už jich je mnohem víc, ale byla to výzva, kterou jsem si stanovil.

Za deset let amatér získal zkušenosti. Trénuje dvakrát tvrději než na začátku, ale běhá pomaleji. Taková je hra, je třeba to přijmout.

Vždy máte v záloze další start a právě probíhající přípravu. Co vás pokaždé znovu motivuje?

Když máte další start v záloze, znamená to znovu se pustit do přípravy. Dlouhé přípravy mám moc rád. Začínají zvolna a vrcholí dlouhými běhy na 30 až 32 kilometrů. Tohle je můj život už deset let. Deset let, 21 maratonů a pořád nějaká příprava. Není ale potřeba to brát jako něco výjimečného. Je to pět nebo šest tréninků týdně, intervaly a v neděli dlouhý běh. Právě ten si opravdu užívám. A pak je tu příval endorfinů v cíli, kvůli kterému mám většinou další maraton v hlavě už během dojezdu. Nesnažím se posouvat hranice. Je to součást mé životosprávy, je to přirozené. A když dva dny neběhám, nejsem ve své kůži.

Váš rekord pochází z roku 2019. Sám říkáte, že od té doby „regresujete“. Jak se s tím žije?

Začal jsem pozdě, takže osobní rekord jsem zaběhl v roce 2019 v Berlíně za 3:06. Pak přišel covid a ten mě výrazně přibrzdil. Obrátil jsem se k triatlonu, protože závody se pořád konaly, mohl jsem jezdit na trenažéru a podobně. Rok a půl až dva roky jsem se připravoval na triatlon. Když jsem se pak vrátil k maratonu, viděl jsem, že jsem něco ztratil. A roli hraje i věk. Na Marathon du Cap se koná mistrovství světa Abbott World Marathon Majors a běhají tam chlapi v mém věku za 2:30. To už je ale atletická úroveň. Já zůstávám amatérem. V klidu. Amatér za deset let nabral zkušenosti, trénuje dvakrát tvrději než na začátku, ale dosahuje horších časů. Taková je podle mě hra. Je třeba to přijmout.

Napadlo vás dokumentovat své závody hned od začátku?

V roce 2014 jsme se rozhodli založit instagramový účet pro Leclerc Pont-l’Abbé a já tehdy ještě neměl osobní účet. Řekl jsem si, že si ho také založím, abych si vyzkoušel, co funguje a co ne, a mohl to pak využít profesně. Zvykl jsem si dělat kratší výběhy, fotit se a sdílet s přáteli svůj čas. Začalo to fungovat opravdu dobře a poměrně rychle jsem se dostal na 5 000, 10 000 a nakonec až 30 000 sledujících. Tehdy mě to nutilo vyběhnout. Říkal jsem si, že když nepoběžím, nebudu mít obsah. Takže mě to do jisté míry nutilo k motivaci.

Myslíte při běhu pořád na obsah, nebo dokážete úplně vypnout?

Vůbec ne. Běžím a v jednu chvíli mě napadne, že by to mohlo být vtipné, tak vytáhnu kameru. Nejčastěji ale natáčím před závodem v koridoru, start a možná jednou nebo dvakrát během závodu. V Londýně při přeběhu mostu. V New Yorku nebo v Berlíně u Braniborské brány. Jsou to silné okamžiky, které se snažím zachytit. Jakmile je po všem, trochu stříhám, zabaví mě to a ten obsah mě baví. Není za tím potřeba hledat nic víc.

Jediný případ, kdy jsem si pařížskou trať opravdu užil, byl, když jsem dělal vodiče na čas 3:45. Myslím, že během prvních čtyř maratonů jsem Eiffelovku vůbec neviděl.

Zachytí kamera to, co samotná paměť nedokáže uchovat?

Když po závodě nemám videa a fotky, nevím, co se vlastně stalo. Je to trochu jako výpadek paměti trvající přes tři hodiny. Někteří lidé mají vizuální paměť a řeknou vám: „Na pátém kilometru byla malá zatáčka doleva.“ Já ne. Jediný případ, kdy jsem si pařížskou trať opravdu užil, byl můj pátý maraton, kdy jsem dělal vodiče na 3:45. Běžel jsem pod svým tempem a najednou jsem si mohl říct: „Ten maraton je pěkný, tamhle je Eiffelovka.“ Během prvních čtyř jsem ji upřímně nejspíš vůbec neviděl. Neviděl jsem nic. Videorozbor je navíc i analytický nástroj. Ukáže vám, že jste vyběhli příliš rychle nebo vynechali občerstvovačku. Pomáhá mi to zlepšit se pro příště.

Máte jednu běžeckou komunitu a druhou kolem Leclercu. Poznávají vás lidé i na závodech?

Je to poměrně nové. Na posledních závodech, například na Ultramarinu, kde jsem běžel kratší trasu 34 kilometrů, ne těch 140, na mě lidé volali „Allez le Pont-l’Abbé!“ nebo připomínali účet Leclercu. Opravdu mě to rozesmálo. Zpočátku jsem byl překvapený a říkal si: „Co to má být?“ Na pařížském maratonu mě také někteří lidé poznali, takže jsem byl snadno identifikovatelný. Vždycky to potěší, protože osobní povzbuzení je přece jen lepší než opakované „pojď, pojď, pojď“, které posloucháte 42 kilometrů a které vám ke konci začíná lézt na nervy, zvlášť když se trápíte.

Nevadí vám, že vás lidé nevnímají pouze jako „maratonce“?

Ideálně bych byl raději, kdybych měl 190 000 sledujících jako běžec. Ale taková je hra. Díky tomu jsem také mohl přivést lidi, kteří mě objevili přes Leclerc, na svůj osobní účet. Bylo zábavné, když mě někteří dlouho sledovali na mém běžeckém instagramovém účtu a náhodou narazili na video Leclerc Pont-l’Abbé, aniž by si uvědomili, že jde o stejného člověka. To mě opravdu bavilo.

Vadí vám slovo „influencer“, nebo vám sedí?

Nevadí mi, ale vůbec se mě netýká, protože nevím, čím bych měl cokoli ovlivňovat. Jediné, co mi připadá zajímavé, je, když mi někdo řekne: „Začal jsem běhat díky tobě.“ Ale influencer ve smyslu „kupte si tohle, kupte si tamto“? Ne, ne. Všechny produkty, které ukazuji, používám už deset let. První maratony v roce 2016 jsem běžel s produkty “Overstim.s”, bez partnerství, prostě jsem si je koupil. Později mi nabídli své produkty a já souhlasil, protože jsem jejich značku už používal. Chci lidi přimět k pohybu, sportu a lepší životosprávě. Rozdíl mezi influencerem a obyčejným člověkem je jen v počtu sledujících. Jeden jich má deset, druhý 100 000. Jeden se jmenuje influencer a druhý „chlap s Instagramem“. Já jsem prostě chlap s Instagramem.

Co udělá 22 maratonů s tělem? Změnilo se vaše tělo od roku 2014 výrazně?

Dlouho jsem měl nadváhu, blížil jsem se ke 100 kilogramům. Když zhubnete 30 kilo, nechcete je rozhodně nabrat zpátky. Nejvíc se ale změnilo moje stravování, a ne úplně plánovaně. Myslím, že běh všechno změnil podvědomě. Můj mozek si asi řekl, že aby dál zvládal takovou zátěž, musí dostávat správnou energii. Přišlo to přirozeně. Po fyzické stránce jsem se zpočátku poměrně často zraňoval, protože jsem nedodržoval rozcvičení. Dnes, zaklepu to, jsem možná šest let neměl zranění. A poslední čtyři nebo pět let mě po maratonu prakticky nebolí svaly. Předstírám, že ano, abych lidi nepřekvapil, když vidím, jak všichni trpí na schodech. Já dokážu den po maratonu sprintovat, abych stihl vlak. Cítím, že šlachy nejsou úplně spokojené, ale nic mi nebrání fungovat.

Majors vás zavedly do Tokia, Sydney, Bostonu, Londýna, Berlína a New Yorku. Které město na vás mimo závod zapůsobilo nejvíc?

Jednoznačně Tokio 2023. Moje děti milují Japonsko a týden před odletem se na mě zlobily, protože nemohly jet se mnou. Nakonec to bylo neuvěřitelné a poznávání země výrazně předčilo moje očekávání. Pak Sydney. Po návratu jsem manželce řekl, že se do Austrálie musíme určitě vrátit a projet ji v terénním autě, protože zdejší krajina je výjimečná. A pak je tu Boston, město s něčím jedinečným, kde opravdu cítíte kořeny Ameriky. Nejstarší restaurace ve Spojených státech, velmi anglická atmosféra, úplně jiná než v New Yorku nebo Chicagu. Přesně proto maratony běhám: bez tohoto cíle bych se nikdy nepodíval do Japonska, Austrálie ani Jihoafrické republiky. Člověk si pořád říká, že jednou vyrazí, ale závazek v podobě závodu vám dá prostředky dopřát si tohle „šílenství“.

Člověk je stvořený k běhu. Z morfologického hlediska jsme k němu naprogramovaní, ale žijeme přesně opačně, než bychom měli.

Dokážete si představit, že v tomto tempu budete pokračovat ještě dlouho?

Už mám naplánováno do dubna 2027. Šanghaj by se měla k Majors připojit v roce 2028, takže si myslím, že mám program zajištěný až tam. A protože mi k dokončení druhé medaile za všech šest závodů budou chybět Londýn a Tokyo, naplánoval jsem si na prosinec také Valencii. Pokud totiž poslední maraton roku 2026 poběžím v květnu a další až v březnu 2027, je to dlouhá pauza. Končit nehodlám. Po Majors bych rád zkusil trochu šílený projekt: běžet jeden maraton týdně po dobu jednoho roku. Když zkombinuji všechny oficiální závody ve Francii a týdny bez závodu doplním během mimo oficiální akce, myslím, že by to šlo. Jeden maraton týdně pomalým tempem unaví, ale připadá mi to proveditelné.

Kdybyste měl dnes svou běžeckou filozofii shrnout jednou větou, jak by zněla?

Člověk je stvořený k běhu. Z morfologického hlediska jsme k němu naprogramovaní, ale žijeme přesně opačně, než bychom měli. Většina lidí tráví čas neaktivně, přestože naše tělo k tomu není uzpůsobené. Pro budoucnost lidského druhu to možná není zrovna dobré. Tedy alespoň podle mého názoru.