Vidět Benátky… a běžet

 ✔Náš redaktor Charles-Emmanuel se zúčastnil CMP Venice Night Trail a přináší vám reportáž ze svého závodu.

Benátky. Stejně jako tisíce cestovatelů přede mnou jsem se do tohoto města zamiloval hned při první návštěvě v roce 2017. Pro mě byly Benátky synonymem pro Bienále umění a kávy na terase při pozorování lodí plujících po věčných kanálech. Teď si k nim budu přidávat i jiné obrazy: více či méně rychlé kroky nočními uličkami a přes mosty, čelovka na čele. Poslední kilometry, kdy jsem se trápil, vzpomínku na tenhle trail v Benátkách nezkazí…

Sváteční běžec

Stovky dobrovolníků závodu šlapou jako hodinky, to ale rozhodně neplatí o mně. A má to svůj důvod: jsem sváteční běžec. Pro radost běhám víceméně pravidelně už skoro deset let. Běh má pro mě několik funkcí: především mě odtrhne od obrazovky, u které trávím mezi prací a volným časem až příliš mnoho času, pak si užívám ten pocit, když se rozběhnu, a také několik tvůrčích „vnuknutí“, která ve mně běh vyvolává. A nejen to. Svůj přibližný čas na desítce znám. Závodu jsem se ale naposledy zúčastnil před téměř deseti lety, tehdy na desítce v Lavalu. Asi není třeba dodávat, že jsem zapomněl, jaké reakce může vyvolat startovní čára s tisíci dalších lidí. Emulace se u mě mění v závodění. Ať už jsem příležitostný desítkář, nebo ne, na této šestnáctikilometrové trati si chci držet tréninkové tempo. Jenže…

5 000 běžců v úzkém hrdle

S čelovkami na hlavách míříme ke startu. Mám na sobě dres AS Velasca, „nejumělečtější klub na světě“. Z obavy před zimou se ke startovnímu poli přidáváme až mezi posledními. Chyba. První kilometry budou nesmírně náročné. Startuje se jen ve dvou vlnách a ta druhá je velmi hustá. Je tu také spousta chodců. Dělám chybu, když se tomuto tempu, které vlastně žádným tempem není, odmítám přizpůsobit. Předbíhám, brzdím, odbočuji, znovu zrychluji, beru to přes trávu. Honba za časem začíná. Startuje se v „široké“ části Benátek, v turistickém přístavu, ale dva kilometry před vstupem do úzkých městských uliček nestačily peloton rozvolnit. Dokonce několik minut stojíme v ulici před nejužším mostem ve městě. Přes něj totiž může projít… vždy jen jeden člověk! Sekundy ubíhají bez nás. Jakmile máme tuhle překážku za sebou, koně jsou vypuštěni z ohrady! Vyrážím jako šílenec. Telefon s měřením času mi ukazuje ostudný čas na kilometr a v hlavě stále vidím svůj cíl 1:30. Předbíhání a kličkování v uličkách si nesmírně užívám. Jenže běžím příliš rychle. Vím to. Jsem nepoučitelný.

Blesky

Mosty se střídají jeden za druhým: přesně 51. Právě kvůli nim je závod zařazen mezi městské traily. Organizátoři vedli trasu kolem celého ostrova Benátek. První čtvrť, kterou probíháme, Cannaregio, je nádherná. Jak opojné je řítit se plnou rychlostí tímhle labyrintem uliček. Turisté tu nejsou, severní kráska patří nám. Tedy skoro, protože trať není uzavřená. Musíme dávat pozor na chodce. Dobrovolníci se starají o plynulý průběh a pomáhají nám s orientací. Na úzkých nábřežích nás pravidelně upozorňují na dva nebo tři schody, po kterých se sestupuje k lodím a které pokrývají kluzké řasy… Díky jim! Kilometry ubíhají. Stále mám sílu, ale jedu v přepáleném tempu. Snažím se pořádně dýchat, abych to vyrovnal, ale nohy to nevydrží. Neustálé zrychlování po zpomaleních a mosty mě pomalu „požírají“. Přesto si nedovolím zpomalit.

Náměstí svatého Marka

Po proběhnutí kolem Arsenalu, historické benátské loděnice postavené v roce 1100, pokračuje malá skupinka k zahradám Bienále. Polovinu závodu máme za sebou. Už. Přes únavu nechceme, aby skončil. Krátce po osmém kilometru sotva využívám jedinou občerstvovačku s vodou. Polovinu kelímku vypiju a druhou si chrstnu do obličeje. Přitom jsem dehydratovaný. Během dne jsem toho vypil málo, sotva půl litru… Káva vodu nenahradí. Další chyba, za kterou tvrdě zaplatím! Náměstí svatého Marka je jedním z nejkrásnějších momentů závodu. Obvykle plné turistů z celého světa je teď prázdné. Monumentální ve své eleganci a vytříbenosti. Velký zážitek. Pokračování už je méně majestátní.

Tři kilometry na doraz

Ten tichý hlásek má vždycky pravdu. Snažil se mi říct, že běžím příliš rychle na to, abych tempo udržel až do cíle a závod dokončil ve velkém stylu. Že tak dlouho přece nikdy neběhám. Zatímco od startu jsem předběhl spoustu běžců, teď už vidím, jak předbíhají oni mě. Pohybují se lehce, zatímco já jsem najednou tak těžký. Krok se mi rozpadá. Kolena nesou stále větší část mé váhy a docházejí mi síly. Zapomínám, že mám v kapsách rozinky. Mosty na nábřežích naproti ostrovu Giudecca se překonávají stále hůř a cítím, že moje nohy nestačí tempu, které si dál vnucuji. Kolem třináctého kilometru přichází účet. A je pořádně vysoký. Totální krize. Opustili jsme staré město a stoupáme zpět k přístavu do cíle. Asfalt a širší silnice osvěžují méně než úzké uličky, které nás doslova pohlcovaly. Trpím. Když se blíží poslední kilometr, předbíhá mě další běžec. Otočím se k němu a přiznám: „vidím hvězdičky“. Nohy mám jako z vaty a v zorném poli se mi skutečně objevují bílé skvrny. Sympatický běžec odmítá pokračovat přede mnou a počká na mě. Společně se smějeme. Nabírám síly. Roberto, milovník vytrvalosti a cyklistiky, jak se dozvím po závodě, mi připomíná, že hlava vysílá signály, ale tělo ještě může. „Takže můžu ještě zrychlit? “ ptám se s úsměvem a vzpomínám přitom na článek, který jsem před několika měsíci napsal o teorii centrálního guvernéra. Do cíle dobíháme společně a s úsměvem. Už je konec. Šestnáct kilometrů mi trvalo 1:41. Daleko od vysněných 1:30 i fantazírovaných 1:25. Ale zklamaný samozřejmě nejsem, byla to čistá radost! V cíli se potkávám se sestrou. I ona je ze závodu nadšená. Sdílíme dojmy. Bolí mě celé tělo. Smějeme se. Dva kilometry pěšky zpět do apartmánu nám připadají nekonečné…

„Jsem sváteční běžec, ale chci tyhle závodní pocity znovu zažít, zvlášť když jsou tak jedinečné jako při tomhle nočním trailu v Benátkách.“ 

A příště slibuji, že nevyrazím příliš rychle. Nebo možná ano.