„Skvělé místo, kde se dá opravdu běžet“: když na Tarmac Race nahradí letadla časomíra
© Tarmac RaceVyrazit na pět nebo deset kilometrů po letištní dráze zní stejně neobvykle jako lákavě. 13. června promění Tarmac Race tento nápad ve skutečnost na letišti Valence-Chabeuil. Syrové prostředí, jasná trať a příslib závodu, který si na nic nehraje.
Projekt vyrůstá na ploše letiště Valence-Chabeuil v departementu Drôme, v prostoru, kam se běžně nedostanete a kde je každý metr určený k něčemu jinému než k běhání. A právě proto je to tak zajímavé. Anthony Aleixandri se nesnaží myšlenku nijak přikrášlovat. „Chtěli jsme najít místo, které bude jiné,“ vysvětluje spoluzakladatel spolku Reload a pořadatel Tarmac Race, než téměř vzápětí dodá: „ale hlavně místo, kde se dá opravdu běžet.“
Za touto jednoduchostí stojí jasná filozofie. Žádné umělé kulisy, žádný program, který by měl zakrýt prázdnotu. „Někdy jsou doprovodné aktivace až moc,“ podotýká. Tady mluví samo místo. Asfalt letištní plochy si vynucuje respekt a přirozenou střídmost, díky níž závod nesklouzne k laciným atrakcím.
Závod nabídne dvě tratě. Přístupnější pětku, omezenou na 500 startovních čísel, a nabitější desítku pro 1000 běžců. Z ní zbývá zhruba 200 míst. „Pět kilometrů zůstává nejinkluzivnějším formátem,“ připomíná Anthony, který vychází ze zkušeností přímo z terénu. Desítka se řídí jinou logikou. „Dnes je desítka pro lidi, když mluví o čase, prostě referenční vzdálenost.“ Dva formáty, dvě možné cesty, přitom bez rozmělňování hlavní myšlenky.
Trať, na které můžete dojít až na vlastní limit
Trať se nesnaží překvapovat. Staví na čistotě. Vede výhradně po dráze a pojezdových plochách, v širokých okruzích bez ostrých zatáček a bez míst, která by rozhazovala rytmus. „Vidíte daleko, můžete se rozběhnout a držet tempo,“ shrnuje Anthony, který přišel ze světa prodeje. Na realitu trati to sedí dokonale. Pětka se skládá z jednoho malého a jednoho velkého okruhu. Desítka přidává ještě jedno kolo a staví na pravidelnosti. Nic nenarušuje běžecký rytmus. Žádný úkryt před větrem, žádné zrádné zrychlení. Jen rovina a to, co do ní dokážete vložit.
Trať je postavená na výkon!
„Trať je postavená na výkonKdyž nefouká, podmínky přímo vybízejí k rekordu. Když fouká, je to mnohem složitější.“ Jednoduchá, téměř brutální pravda, která staví běžce tváří v tvář sobě samému. Závod pak přechází do jiné dimenze. Poběží se za šera, tak aby využil světlo, místo aby s ním bojoval. „V tomhle období už je běh uprostřed dne náročný,“ vysvětluje jeden z pilířů organizačního týmu čítajícího pouhých pět lidí.
Slunce pomalu klesá nad Vercors a Ardèche, LED osvětlení přebírá štafetu a atmosféra se promění bez ostrého zlomu. DJ, moderátor, ale pořád stejná snaha nepřehnat to. „Nechci, aby se to rozlítlo do všech stran,“ přiznává. Letiště samo o sobě už vytváří dost silný zážitek.
Bastien Augusto a Raphaël Montoya jako hosté, čeká se na Alessiu Zarbo
Kolem samotného závodu vzniká program, který má vytvořit skutečný zážitek. Závodní vesnička se otevře už v 17 hodin a nabídne food trucky, pivovar, zmrzlináře i prostor pro setkávání. „Chceme, aby něco bylo před závodem i po něm,“ zdůrazňuje Anthony. Zážitek se tak prodlouží, aniž by se zbytečně nafukoval. Za touto plynulostí se ale skrývá náročná realita. Pořádat závod na letišti znamená řešit výzvy na každém kroku. „Je to nesmírně složité,“ přiznává. Bezpečnost, úřady, technická omezení. A především pravidlo, o kterém se nediskutuje. „Když někdo potřebuje transplantaci orgánu nebo vypukne požár, závod jde stranou.“ Věta, která připomíná, jaké místo letiště je.
Ani na dráze se nic nenechává náhodě. „Musíme být schopní všechno vyklidit do dvaceti minut,“ vysvětluje. Výrazné omezení, se kterým se ale počítalo od začátku. Startovní pole doplní několik známých jmen, například Bastien Augusto na desítce nebo Raphaël Montoya na pětce. Do sestavy by mohla přibýt také Alessia Zarbo. Jména byla vybrána s určitou logikou. „Chtěli jsme pohodové atlety,“ dodává Anthony v duchu celého projektu.
Stejnou logiku mají i partneři. V čele s Oakley, spolu s HOKA, Maurten, Specialized a BMW. „Nechtěli jsme brát každého,“ vysvětluje. „Chtěli jsme prémiové značky, které k projektu pasují.“ Tarmac Race se ve výsledku nesnaží přesvědčit úplně každého. „Nejsem si jistý, že někoho přesvědčovat musím,“ říká Anthony. Přístup téměř proti proudu. „Kdo bude chtít přijít, ten přijde.“
13. června na dráze ve Valence-Chabeuil nikdo doopravdy nevzlétne. Jak se ale bude měnit světlo, asfalt poběží rovně pod nohama a dostaví se zvláštní pocit, že člověk patří na místo, které pro něj určeno není, mohou si někteří odnést víc než jen čas. Vzácný dojem. Téměř jako by se na chvíli zastavil čas.