Emil Zátopek, tvrdý chlapík

27. července 1952 vítá olympijský stadion v Helsinkách hrdinu. Už potřetí během několika dnů nechal Emil Zátopek všechny soupeře za sebou. Tentokrát zvedá ruce k nebi po největším závodě ze všech. Vypadá to skoro snadně. Třetí zlatá medaile z jediné olympiády pro Zátopka, který právě předvedl jeden z největších výkonů v dějinách moderního sportu. Jen o pár dní dříve totiž ovládl závody na 5000 a 10 000 metrů, své parádní disciplíny. Protože ano: Emil Zátopek před helinskými hrami nikdy v oficiálním závodě neběžel maraton! Těžko uvěřitelné. A právě toho dne navíc zaběhl olympijský rekord… Obr. Tři zlaté medaile, tři překonané olympijské rekordy. Žádný jiný sportovec už nikdy nebude na hrách působit tak nezničitelně, navzdory běžeckému stylu, kterému se často vysmívali. Jeho dřevorubský projev nebyl na oválu zrovna elegantní. Nic nenaznačovalo, že se syn moravského tesaře zapíše do legendy. Ohlédněme se za životem a odkazem velkého sportovce s obrovským srdcem, neuvěřitelnou vůlí a odolností.

Skromné dětství…

… Skromné, ale tvrdé. Právě v takových podmínkách si Zátopek nejspíš vypěstoval svou železnou vůli. 19. září 1922 přivítal František Zátopek v Kopřivnici na Moravě svého šestého potomka, Emila. Nikdo tehdy nemohl tušit, že z tohohle drobného, neduživého chlapce vyroste nejvytrvalejší muž planety. Rodina Zátopkových žila nedaleko továrny Tatra, kde jeho otec tvrdě pracoval. Legenda praví, že Emil už v pěti letech každý den běhal čtyři kilometry, aby donesl mléko ze sousedního statku. V roce 1931 zasáhla hospodářská krize zemi i Emilovu rodinu. Devítiletý Emil musel před školou pracovat. V šestnácti nastoupil do obuvnické továrny Baťa. Jeho každodenní realita: dvanáct hodin práce a podivný zvyk, který udivoval kolegy: o přestávce běhal bosý po dvoře. Začala druhá světová válka a Československo bylo anektováno nacistickým Německem. Emil Zátopek měl v neštěstí tehdejší doby štěstí. V roce 1944 jen těsně unikl nuceným pracím. Československá armáda v exilu potřebovala sportovce pro propagandu. Dvaadvacetiletý Emil nastoupil k praporu tělesné výchovy v Praze. Jeho život se změnil, když mu jeden důstojník věnoval skutečné sportovní boty. „Poprvé jsem cítil, že moje nohy dokážou létat.“ V roce 1945 válka skončila a Praha byla osvobozena. Zátopek byl převelen do Staré Boleslavi. Právě tam, v lesích kolem kasáren, zdokonaloval své tréninkové metody. A právě tam také potkal oštěpařku Danu, která se stala jeho manželkou, trenérkou i strážkyní jeho odkazu.

Stroj na rekordy

Z těch čísel se točí hlava: 18 světových rekordů, 38 vítězství v řadě na 10 000 metrů, jeho hlavní disciplíně. Za statistikami se však skrývá mnohem syrovější pravda. Schopnost trpět, která přesahovala chápání. Na olympijské hry v Helsinkách 1952 tak dorazil s plicním onemocněním. Do tréninkového deníku si zapsal: „Bolest na pravé straně. Krvavé vykašlávání. Doktor říká zápal plic. Řešení: běžet rychleji, ať jsem dřív v cíli…“ Česká lokomotiva byla skutečně z ocele. 27. července 1952 vystoupala při jeho legendárním maratonu teplota na 32 °C. Brit Jim Peters, považovaný za favorita, zkolaboval pět kilometrů před cílem. Zátopek naopak zrychlil. „Viděl jsem běžce zastavovat a zvracet. Tak jsem si řekl: když oni zastavují, já musím běžet rychleji.“ Do cíle dorazil za 2:23:03, v novém olympijském rekordu.

Oficiální seznam jeho rekordů vyráží dech:

30 000 m : 1:35:23,8 (1952), světový rekord vydržel 7 let
10 000 m : 28:54,2 (1954), překonán až o 6 let později
20 000 m : 59:51,8 (1951), první člověk pod magickou hodinovou hranicí
Hodinovka : 20 052 m (1951), výkon vydržel 13 let

Průkopník tréninkových metod

Takové výsledky musí mít své vysvětlení. Jistě v jeho tvrdé životní cestě, ale také v metodice a vynalézavosti. Jeho metody? Tréninky 100 × 400 metrů ve sněhu, běh pod vodou na 200 metrů pro zvýšení kapacity plic, běh s přidanou zátěží, celé noci skákání přes švihadlo v pokoji. Nešlo však jen o metody. Především to byl workoholik, možná předobraz všech moderních sportovců schopných zvládat obrovské tréninkové objemy. Opravdový stachanovec. Jeho vdova Dana později zveřejnila několik úryvků z Emilových tréninkových deníků. Na svou dobu byl mimořádně systematický. Tady je jeden výmluvný příklad:

„Pondělí: 100 × 400 m (75 s) se 100 m chůze
Úterý: 20 km v lese s pytlem písku (5 kg)
Středa: běh se zadrženým dechem (200 m × 10)
Čtvrtek: opakované výběhy kopců ve vojenských botách“

Mimoun a Zátopek: bratrský duel

Dějiny z nich mohly udělat nepřátele. Francouz Alain Mimoun proti československému dříči Zátopkovi. V mnohém se lišili. Kromě toho nejdůležitějšího. Lásky k běhání a hlubokého respektu k člověku za sportovním výkonem. Poprvé se setkali na olympijských hrách v Londýně v roce 1948. Mimoun, poručík francouzské armády, o něm řekl: „Zátopek? Vypadá jako člověk, který utíká z pekla. Já běhám rád. On běhá, jako by si zachraňoval život.“ Mimoun, poražený v roce 1952 (video z běhu na 5000 metrů je výše), se dočkal odvety v roce 1956 na olympiádě v Melbourne. Tentokrát Zátopek, oslabený kýlou, radil Mimounovi: „Zaútoč na třicátém kilometru, vítr se otočí.“ Francouz se plánu držel do posledního písmene a získal zlato. V cíli byl Zátopek, šestý v pořadí, první, kdo ho objal. „Tahle medaile je i tvoje,“ řekl mu Mimoun. Jejich korespondence, kterou po zveřejnění Českým olympijským výborem v roce 2018 uchovává Olympijské muzeum v Lausanne, se táhla téměř 40 let (1948–1982) a svědčí o hlubokém přátelství. Za hranicemi národů a vlajek. Za hranicí rozdílu mezi Francouzem narozeným v Alžírsku a Českoslovákem. Přátelství dvou mužů pod stejným nebem, mužů, které dostihly dějiny jejich zemí. Tyto dojemné dopisy zachycují svou dobu: „Milý Alaine, tady je všechno šedivé. Pořád běhám, ale teď už jen ve sklepě.“ (týden po sovětské invazi v srpnu 1968). Na závěr připomeňme dopis z března 1975, nádherný svou jednoduchostí a lidskostí: „Máš pravdu, politika pomine, přátelství zůstává. Tvůj bratr Emil“.

Hrdina zlomený dějinami

Rok 1968. Pražské jaro. Zátopek, tehdy už plukovník, rozdává letáky proti sovětské okupaci. Represe je tvrdá. Je degradován na řadového dělníka a dny tráví hloubením studní na Slovensku. „Dali mi krumpáč a kbelík. Kopal jsem, dokud mi z rukou netekla krev.“ Ještě hůř: poté, co se přeorientoval na novinařinu, nesměl na stadiony a své sportovní komentáře musel podepisovat pseudonymem. V roce 1975 mu režim nabídl rehabilitaci… pokud podepíše odvolání svých postojů. Hrdý Zátopek odmítl. Teprve v roce 1989, po sametové revoluci, získal zpět svou hodnost. Plíce mu však rozežírala zákeřná rakovina. Když 22. listopadu 2000 zemřel, tisíce Čechů pochodovaly s teniskami zavěšenými na krku. Poslední pocta muži, který běhal proti tyranům. Dnes v Praze připomíná jeho postavu socha zachycující grimasu v maximálním úsilí.

Zátopek nepatří žádnému politickému režimu. Je naším bratrem v boji.