Robert Pope stále běží

Když člověk poprvé uvidí mapu běžecké cesty, kterou absolvoval Robert Pope, zůstane v úžasu. Jak může někoho vůbec napadnout zdolat takovou trasu? Rodák z Liverpoolu potřeboval 422 dní běhu, aby dosáhl svého cíle a zopakoval fiktivní výkon Forresta Gumpa. Neuvěřitelné. Když se všechno zastavilo, stejně jako ve filmu šestinásobného oscarového režiséra Roberta Zemeckise, následoval ho zástup běžců inspirovaných jeho nekonečnými kroky. Otočil se a z dlouhého vousu vypustil legendární větu: „i’m pretty tired, i think i’ll go home now“. Není divu. Při 25 000 uběhnutých kilometrech, v průměru 60 km denně, mezi Atlantikem a Pacifikem docházejí superlativy. Neuvěřitelné dobrodružství začalo v září 2016 a skončilo v květnu 2018.

„Uviděl jsem otevřené zadní dveře a vešel dovnitř“

Jak se tahle šílená myšlenka zrodila v hlavě Roberta Popea, Angličana narozeného v roce 1978 na severu Anglie? Je to otázka povahy a také příběh o ženách. V Robově životě hrály zásadní roli dvě: jeho matka, která zemřela v roce 2002, a manželka Nadine, jež ho v jeho snu vždy podporovala. Jestli se Robert začal běhání věnovat tak naplno, bylo to i proto, že se snažil dohnat stín své matky: „Myslím, že svou vášeň pro běh mám po ní. Byla to odvážná a pracovitá žena: svobodná matka, pracovala v nemocnici a často chodila na noční směny. Když byla mladá, byla především sportovkyní. Hrála tenis a ve sprintu měla výkonnost na mezinárodní úrovni. Jednoho dne ošklivě spadla v jednom z těch slavných patrových autobusů. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to těsně před juniorským mistrovstvím Evropy… To zranění ukončilo její sportovní ambice. Často mi ale opakovala, že byla dobrou běžkyní (usmívá se). Nikdy mě do ničeho nenutila. Nikdy mě nenutila dělat něco, co jsem dělat nechtěl. V letech 1997 a 1998 jsme oba byli v New Yorku na maratonu. Ona jako divák, já jako běžec. Zůstala mi z toho velmi silná vzpomínka. Pro oba je to výjimečné město. Viděla mě vystudovat veterinární lékařství v Anglii, ale už neviděla můj první pracovní den v Liverpoolu. Deset let po její smrti jsem se přestěhoval do Austrálie. Neviděla mě tedy ani odcházet.“

V Austrálii se z Roberta Popea stane… národní maratonský šampion! Skromný fanoušek Liverpoolu vzpomíná: „Vyhrát tamní maratonské mistrovství bylo šílené. Na papíře to ale vypadá mnohem působivěji než ve skutečnosti. Nebyl to vtip, ale měl jsem zkrátka štěstí. Všichni favorité byli jinde! Nejlepší Australané ten den běželi v Berlíně nebo Chicagu. Uviděl jsem otevřené zadní dveře a vešel dovnitř! A na svůj tehdejší čas jsem pořád velmi hrdý (pozn. red.: 2:27)!“ Příběh o „otevřených zadních dveřích“ možná Roberta vystihuje dokonale. A právě proto je tak krásný a inspirativní. Zatímco dnes se podobné výkony stále častěji pečlivě plánují, Robertův běh provázelo jediné slovo, které během rozhovoru zaznělo opakovaně: autenticita. Robert všechno zvládl „ručně“. Žádný tým, který by ho doprovázel, pomáhal mu nebo se o něj staral. Opravdové dobrodružství. Z jeho dojemného pohledu jako by stále prosvítala krása i náročné chvíle, které během toho roku a půl prožil.

Po část běhu byla po jeho boku pouze Nadine. Během pobytu se musela několikrát vrátit do Anglie: nejprve z finančních důvodů a později proto, že čekala dceru, která pak viděla posledních 300 kilometrů neuvěřitelné cesty svého otce. A pokud se Robert dnes chce znovu vydat na cestu, je to i kvůli ní, třetí důležité ženě jeho života: „Mám obrovské dilema: čím větší bude moje další výzva, tím déle od ní budu pryč. Pokud má být moje další cesta opravdu velká, musí mít stejně velký smysl. Dceři je sedm let. Ve škole všem vypráví, že její táta přeběhl Spojené státy, že jsem to zvládl pětkrát a že je její táta slavný (smích)!“ Robertovi se při zmínce o dceři rozzáří oči jako dítěti.

Robert Pope, filozofie v běhu

Nucený návrat Nadine byl pro Roberta jedním z nejbolestivějších momentů celé cesty. Dobrodružství se tehdy mohlo zastavit v polovině: „Rozloučit se s Nadine v Nashvillu bylo jedním z nejtěžších okamžiků celé cesty. Bylo to opravdu těžké. Odjela, protože nám došly peníze. A týden předtím jsem si poranil kvadriceps. Nemohl jsem ujít ani 30 metrů. Přesto jsem pokračoval a své problémy řešil za pochodu. Kdybych zůstal na místě a čekal, až je vyřeším, objevily by se další (usmívá se). Kdybych měl peníze a tým, všechno by bylo jednodušší. Jenže bych nezažil totéž. Bylo by to jiné dobrodružství, ne to, které jsem skutečně prožil.“ Právě tady se ukazuje Robertova filozofie v pohybu: respektovat své sny a dojít až do konce. Po návratu z Austrálie se všechno seběhlo rychle: „V roce 2016 jsem se vrátil do Anglie, protože jsem dostal nabídku práce veterináře. Bohužel byla realita té práce mnohem horší než můj sen. Všechno se točilo kolem peněz, kolem co nejvyšších účtů, taková logika… Nebyl jsem to já. Manželka odešla z práce jako první a povzbudila mě: ‚Tohle je tvoje šance uskutečnit svůj běh. Dej výpověď a běž.‘ Velká rozhodnutí dělají dvě nejdůležitější ženy mého života (usmívá se).“ Považuji se přirozeně za lenocha. Jakmile se ale pro něco rozhodnu a fyzicky to zvládnu, chci to udělat co nejlépe. Nesnáším, když něco odfláknu. K tvrdé práci potřebuji silný cíl. Mám rád, když věci dotahuji do konce, a chci to dělat podle vlastní filozofie. Moje cesta nebyla zdaleka dokonalá, třeba mě mrzí, že jsem nevybral víc peněz. Ale způsob, jakým se to celé odehrálo, byl dokonalý“.

Myšlenka přeběhnout Spojené státy byla v Robertovi zakořeněná už dlouho. Fascinovalo ho mimo jiné čtení knihy „Running Across America“ od Nicka Baldocka, s nímž si tehdy dopisoval. V Austrálii získal tenhle plán na síle, když narazil na příběh běžce, který přeběhl Spojené státy, ale nezopakoval přitom výkon Forresta Gumpa. „Když jsem zjistil, že nešlo o přesnou kopii, začal ten nápad nabírat rychlost. Nejdřív jsem chtěl vyrazit 1. ledna 2017. Pak jsem si přečetl článek o Angličanovi, který ho chtěl zopakovat a vyrazit 1. října 2016. Říkal jsem si, proč zrovna tohle datum. V článku stálo, že jde o den, kdy Forrest vyrazil z Alabamy. Začal jsem pátrat a zjistil, že to bylo 15. září. Napsal jsem mu a navrhl, že vyrazím s ním právě 15. září. Se sportovním respektem mi odpověděl, že chce vlastní dobrodružství a termín měnit nebude. Po téhle výměně jsem koupil letenky a v září jsme s manželkou odjeli do Ameriky. Zároveň jsem doufal, že mě ten chlap nedožene (smích).“

Jedinečné vzpomínky

Během svého neuvěřitelného běhu Roberta Popea nikdo nedohnal. Jedna vzpomínka z tisíců? „Bylo to na začátku cesty. Poprvé jsme se vraceli do Texasu. Běžel jsem po pouštní silnici uprostřed kaňonu obklopeného skalami. Nebylo vidět nic kromě vrcholku kopce mezi skalami. Když jsem vystoupal nahoru, kaňon za mnou zmizel a já se ocitl před obrovskou plání, která kdysi bývala mořským dnem. Začal jsem křičet ‚Teeeeeeeexas‘, protože ten výhled byl obrovský. ‚What i am doing, this is crazy!‘ V tu chvíli mi náhodný výběr pustil hudbu. Měl jsem 400 alb, ale zrovna hrála další písnička od U2: ‚In the name of love‘. Epická skladba! It’s soooo good. (ukazuje mi paži) Pořád mám husí kůži, když si na ten neuvěřitelný okamžik vzpomenu.“

„Běžel jsem po pouštní silnici uprostřed kaňonu obklopeného skalami. Nebylo vidět nic kromě vrcholku kopce mezi skalami. Když jsem vystoupal nahoru, kaňon za mnou zmizel a já se ocitl před obrovskou plání, která kdysi bývala mořským dnem. Začal jsem křičet ‚Teeeeeeeexas‘, protože ten výhled byl obrovský. ‚What i am doing, this is crazy!“

© foto: archiv

© foto: archiv

© foto: archiv

Běžel jsem v národním parku Joshua Tree. Je to nejspirituálnější místo, kde jsem kdy byl. Tolik duchů, tolik krásy… V parku i v Údolí smrti jsem si pořád dokola pouštěl album Joshua Tree od U2 a narazil na skutečný Joshua tree… Dnes už je hodně nakloněný. Někdo u něj umístil pamětní desku s otázkou: ‚Našel jsi, co hledáš?‘ (usmívá se). Během pobytu jsem měl štěstí a viděl koncert U2 v Chicagu, bylo to skvělé. Vidět U2 ve městě Chicago Bulls, kterým fandím: wow!“ Kdo chce o jeho běhu zjistit víc, může sáhnout po knize „Becoming Forrest: One Man’s Epic Run Across America“ z roku 2021. Když se ho ptáme, v kterém e-shopu by si ji měl čtenář objednat, Robert, milovník nezávislých knihkupectví, odpovídá: „objednej si ji v tom ve svém okolí…“

Robertova vášeň je sama o sobě monumentální.

Čisté gesto solidarity

Když přijde řeč na společenský rozměr jeho sólového běhu, Robert svou odpověď porovnává s odpovědí Forresta Gumpa. A tentokrát se od fiktivního hrdiny liší: „Když přeběhne Mississippi, novináři se ho ptají, proč běží. Běžíte za práva žen, za lidi bez domova, za světový mír, za životní prostředí, za zvířata? Ve filmu odpoví jen: ‚i just felt like running‘ (pozn. red.: prostě jsem měl chuť běžet). Jasně, Spojené státy bych přeběhl kvůli sobě a abych udělal radost své mámě. Ale ona by mi řekla, že něco takového musí mít důvod. Vybral jsem si Peace Direct a WWF. Vzhledem k těžké době, kterou prožíváme, ekologické krizi a válkám, jsem zůstal těmto organizacím blízko. Nedokážu se smířit s rozděleným světem. Jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem ve Spojených státech zažil, byla lidská laskavost. Je zvláštní, že na jedné straně máme prezidenta, který podporuje válku, zatímco my jsme něco jiného. Všichni žijeme na stejné planetě. Mluvil jsem s republikány i demokraty. Vedl jsem krásné politické debaty a protože probíhaly tváří v tvář, panovala v nich tolerance k rozdílným názorům. Moc a peníze tohle kazí. A mimochodem, klidně to do článku napiš, hlasoval jsem proti brexitu, stejně jako většina obyvatel Liverpoolu.“ Jeho angažovanost působí upřímně a rád by v ní pokračoval: „Viděli jsme to nedávno v Malibu při požárech i jinde, krize může zasáhnout každého. Proto chci znovu vyrazit. Jediné, co chci, je nést tohle poselství. ‚Proč to ten blázen dělá?‘ můžeme si říkat. Kvůli penězům? Ne. Kvůli slávě? Ne. Kvůli těmto tématům. A v posledních letech jsem se cítil příliš bezmocný“.

Vyrazíme znovu? Směr Austrálie!

Ano, jak už jste pochopili, Robert chce znovu vyrazit. Nebo spíš pokračovat v běhu, který nikdy doopravdy nedokončil. Jeho pocity vystihuje další píseň U2, Running to Stand Still. Poslední věta, kterou v ní zpívá Bono, je výmluvná: „She is running to stand still“ (Běží, aby zůstala stát na místě)… „Myslím, že pořád běžím. Nemyslím, že můj běh skončil. Nechci, aby skončil, i když si uvědomuji, že se moje okno příležitosti zmenšuje… Pokud už se nevrátím na cestu, budu díky tomu, co jsem dokázal, sám se sebou smířený, i když budu pořád chtít víc. Chci už jen uskutečnit poslední cestu, kterou bude moje dcera schopná vidět.“

„Nemyslím, že můj běh skončil. Pokud už se nevrátím na cestu, budu díky tomu, co jsem dokázal, sám se sebou smířený, i když budu pořád chtít víc. Chci už jen uskutečnit poslední cestu, kterou bude moje dcera schopná vidět.“

Austrálii jsem nikdy nepřeběhl a moc toužím uskutečnit podobný projekt, opět úplně sám. Rozhodně nebudu nejrychlejší, kdo ji přeběhne, ale na tom nezáleží. Příští červen vyrazím v Anglii nebo někde jinde v Evropě na týdenní výlet, v týdnu svých narozenin. Na sociálních sítích nikomu nedám vědět. Chci jen běžet a vnímat, co mi říká tělo, bez tlaku, 80 kilometrů denně. A zjistit, jestli mě to pořád baví! Protože musím počítat i s možností, že už ne. Možná už je toho příliš… Každopádně mám jednu nohu v projektu: nedávno mi jedna rodina laskavě darovala vozík v hodnotě 400 eur, protože ten můj se ve Spojených státech rozbil. Teď už ten výlet zkrátka musím uskutečnit (smích).“

Rob’s Today

Dnes se Rob „znovu“ vrátil k veterinářství, ale část svého odkazu si udržuje podcastem „How to be a Superhuman“, který najdete na webu Red Bullu. Pouze v angličtině. „Podcast má ukázat, že v každém z nás se skrývají velké věci. Lidé, s nimiž dělám rozhovory, pocházejí z velmi různých prostředí, od olympijských sportovců až po ‚obyčejné‘ lidi, kteří tvrdě pracovali, aby dokázali něco opravdu pozoruhodného. Společným tématem je dobrodružství, příběhy jsou velmi rozmanité a podcast nabízí skvělý únik z každodennosti, ideální na cestu do práce nebo k běhání! Je velmi dobře vyrobený, s velkou péčí věnovanou zvukové atmosféře… Jsem hrdý, že jsem jeho součástí.““

A my jsme rádi, že jsme tě potkali, Roberte!

Charles-Emmanuel Pean

✓ Přečtěte si všechny naše rozhovory