„Chtěl jsem uspořádat závod, jaký bych sám chtěl běžet.“ Transhumance Classic probouzí Aubrac

Na papíře může ten nápad působit až příliš jednoduše. Deset kilometrů. Silnice z kopce. Vesnice v cíli. V době, kdy se běhání stále víc strukturuje, získává značky a podléhá jednotným pravidlům, jde Transhumance Classic proti proudu. Žádná trať optimalizovaná pro televizní přenos, žádné startovní koridory podle výkonnosti. Jen čára, peloton a silnice, která mizí před očima. Pravidelný klesák s průměrným sklonem kolem 3 %, dost mírný na to, aby vás nesl, a zároveň dost účinný na to, aby padaly osobáky bez zbytečného přepínání.

Na konci května vyrážejí ikonické krávy plemene Aubrac na horské pastviny a symbolicky zahajují sezonu na náhorních planinách. O pár týdnů později se do stejného proudu zařadí Transhumance Classic. V sobotu 27. června neuvidíme jen kravská kopyta. Na řadu přijdou i běžecké boty.

„ Je tu opravdu všechno pro parádní časy, ale člověk to musí brát s nadhledem,“ usmívá se Théo Mazars, organizátor závodu. Označení „nejrychlejší desítka ve Francii“ baví, vzbuzuje zvědavost a láká. A v terénu není úplně neopodstatněné. Běžci zvyklí pohybovat se kolem 34 až 35 minut tu někdy zrychlí o dvě až tři minuty. Jiný způsob, jak se poprat s úsilím, méně přímočarý a skoro opojný. Zúžit Transhumance Classic na pouhý lov osobáků by ale znamenalo minout to podstatné.

Návrat ke kořenům vesnických závodů

Všechno začalo jednoduchým zjištěním. Trochu nostalgickým, ale bez hořkosti. „Když jsem byl malý, v létě se ve vesnicích pořádalo ještě docela dost závodů,“ vzpomíná prezident Aux Courses Running Club. Jak ale dospíval, začaly mizet. Během několika let se běžecká mapa změnila. Přibývalo trailů, velké závody zabíraly stále víc prostoru a malé lokální podniky pomalu mizely z radaru. Pak přišel nápad. Vytvořit závod tam, kde všechno dávalo smysl: v Laguiole v departementu Aveyron, vesnici jeho prarodičů proslulé noži, v srdci Aubracu. Ne kopie minulosti, ale verze přizpůsobená dnešku.

„Chtěli jsme, aby mohl odstartovat každý, bez stresu a bez zbytečného řešení,“ zdůrazňuje jeden z tvůrců společenského fotbalového magazínu „Caviar“. Žádný tlak na výkon, žádná nevyřčená povinnost něco dokazovat. Jen pozvání. A výsledek brzy překročil původní očekávání. Zkušení silniční běžci se potkávají s lidmi, kteří si nikdy nepřipnuli startovní číslo. Někteří tu běhání objevují téměř náhodou. „Máme dost účastníků, kteří předtím nikdy nestartovali v závodě a od té doby začali běhat.“

Sjezd, který ukazuje běh z jiné strany

Trať se tak stává nástrojem. Nejen k tomu, aby se o závodě mluvilo, ale aby se otevřel co nejširšímu okruhu lidí. Klesání běh zpřístupňuje a zároveň dodává chuť se do něj pustit. Mění vztah k námaze. Člověk nebojuje, jen se veze. „Průměrný sklon je tři procenta a je to pořád stejné,“ popisuje tento osmadvacetiletý běžec. „Dá se běžet naplno, aniž by člověk ničil kolena.“ Technický detail, který ale hraje zásadní roli. Zatímco některé seběhy dokážou rozbít nohy, tenhle zůstává plynulý. Nohy se točí rychle a pocit je stále pod kontrolou. Až do posledních kilometrů, kdy se únava připomene každému. V cíli se mluví jen málokdy o utrpení. O to častěji o radosti z jiného typu běhu.

Transhumance Classic ale cílem nekončí. Vlastně teprve potom pořádně začíná. Na návsi se atmosféra promění. Běžecké boty vystřídají stoly. Občerstvení dostane vlastní rozměr: místní brioška, uzeniny, sýr a pivo. Všechno pochází z vesnice nebo jejího okolí. „Opravdu chceme stoprocentně lokální závod, od partnerů přes produkty až po dobrovolníky.“ Projekt nestojí vedle místního prostředí. Je na něm závislý a zároveň ho pomáhá oživovat. Během jednoho víkendu vesnice vyroste. S doprovodem závodníků se její počet obyvatel téměř zdvojnásobí. „Loni nás bylo během víkendu skoro tisíc, přitom vesnice má 1200 obyvatel. “ Běhání se tak vrací k tomu, čím někdy zapomíná být. Ke společnému zážitku.

„Chci, aby to pořád zůstal vesnický závod“

Úspěch je zřejmý. Při prvním ročníku 150 účastníků, později přes 300 a letos se 27. června očekává zhruba 400 běžců. Výrazný růst, zvlášť v Aveyronu, kde není snadné přilákat větší počet lidí. Ambice se ale nemění v megalomanii. „Nad 500 účastníků už je to úplně jiná organizace,“ potvrzuje rodák z Millau, který se odstěhoval do Marseille. „A já chci, aby to pořád zůstal vesnický závod.“

Žádné závody o velikost. Žádná snaha proměnit akci v mašinu. Cíl spočívá v křehké rovnováze: dál růst, ale neztratit ducha závodu. Zachovat blízkost, jednoduchost a pocit, že všechno je pořád na dosah. Stejnou logiku mají i ekonomická rozhodnutí. „Mohli bychom vydělávat, ale to není náš cíl. Raději investujeme do kvality a zážitku.“ Dostupné startovné, místní partneři a krátké dodavatelské řetězce. Model by mohl generovat víc peněz, ale to není priorita.

 Je to spíš závod pro radost, pro dokončení a případně pro Stravu než pro statistiky FFA.

Za Transhumance Classic se skrývá i širší úvaha. O tom, kam se běhání ubírá. O rovnováze mezi výkonem, radostí a dostupností. Čas je samozřejmě důležitý. Strava nikdy není daleko. Neurčuje ale všechno. „Je to spíš závod pro radost, pro dokončení a případně pro Stravu než pro statistiky FFA.“ Jiný, svobodnější přístup. Člověk si může přijít pro rekord, nebo jen pro zážitek. Všechno nakonec vychází z jednoduché, téměř osobní touhy. „Chtěl jsem uspořádat závod, jaký bych sám chtěl běžet.“ Sjezd, který uvolní nohy. Vesnice, která vás zdrží o něco déle, než jste čekali. A mezi tím závod připomínající, že běhání někdy nemusí dělat víc, aby zanechalo stopu.

➜ Všechny informace o Transhumance Classic