Dělat fanouška na maratonu? Nevděčná mise

Prolog: Tady se rodí tragédie

– Ne, pivo si nedám, v neděli běžím maraton.

– Zase? Už tě ty závody neunavují? Asi se jednou přijdu podívat, abych zjistil, jestli fakt běháš!

– Tak jo! Počkám na tebe na startu, někde na trati i v cíli! Uvidíš, bude tam skvělá atmosféra, náramně si to užiješ.

– Platí!

A je to. Pohroma je na světě. Tvůj kamarád, který není sportovec ani omylem, se právě nechal zatáhnout do něčeho, o čem neví vůbec nic. A rozhodně nebude zklamaný!

Kapitola 1: Budíček, který bolí

Jasně, oficiální závody jsou plné omezení. V neděli se nedá vyspávat do jedenácti. Budík brutálně zazvoní už v šest, protože je potřeba počítat s dopravou, davy, orientací v obřím cirkusu oblíbeného maratonu i s nekonečným hledáním kamaráda běžce, kterého už teď začíná nenávidět. Jenže slib je slib, takže se musí vyhrabat z vyhřáté postele, kopnout do sebe trojité espresso, které mu sevře žaludek, a vyrazit na místo závodu.

Kapitola 2: Start

Po úmorném a náhodném pátrání uprostřed tisíců nervózních závodníků a často ztracených doprovodů se oba kamarádi konečně najdou. Maratonec je v režimu „šampion“, naplno si užívá dlouho očekávaný den i přítomnost svého zachránce. Po rozcvičení mu vrazí do rukou oblečení, protože úschovna je moc velké zdržení, přidá soft flask s ionťákem a tři kolové gely a domluví si s ním setkání u třetího občerstvovačky (z jeho pohledu té nejdůležitější).

Fanda-šatnář si v tu chvíli začíná říkat, že se pustil do něčeho, co ho zcela převyšuje.

A aby toho nebylo málo, běžec ho najednou nechá stát na místě s tím, že se musí jít zařadit do startovního koridoru.

Koridor? Jaký koridor…?

Kapitola 3: Občerstvovačka

Po startu, který ho připravil minimálně o jeden bubínek, se fanoušek vydává hledat onu slavnou třetí občerstvovačku. Vyptává se nalevo napravo a začíná být lehce zoufalý, protože netuší, v kolik by měl kamarád kolem daného místa proběhnout. Jaké tempo vlastně drží trochu trénovaný chlap?

Konečně občerstvovačku najde. Už se u ní tlačí spousta lidí, kteří se podle všeho náramně baví. Neznalý fanoušek toho má plné kecky. Ušel miliardy kilometrů, aby se sem dostal, čekal, nechal si odpálit uši startovním výstřelem a teď musí zase stát a čekat.

Kolem něj postávají lidé s připravenými transparenty, smějí se a nedočkavě vyhlížejí svého běžce. On, jednodenní fanoušek, který to hodlá absolvovat opravdu jen jednou, vlastně neví, co dělat. Tak tam prostě stojí. Celou věčnost.

Čas se vleče tak pomalu, že to vypadá, jako by už všichni běžci na světě dávno proběhli kolem. Jeho kamarád nikde. Nebo ho snad minul?

Fanouškovi je horko, má hlad a z věčného přešlapování ho bolí nohy. Neměl by si dát celý ionťák z lahve a k tomu jeden gel?

Na přemýšlení není čas, kamarád konečně přibíhá. Vytrhne fanouškovi soft flask z rukou, zanadává, když nemůže najít svoje gely, a zase zmizí. Čtyři vteřiny. Tomuhle životně důležitému občerstvení věnoval čtyři vteřiny. A hlavně svému fanouškovi, který tam zůstává stát jako opařený, poněkud užaslý a pořádně frustrovaný.

Kapitola 4: Cílová fotka

Jestli počítá správně, a jaká smůla, že je na matematiku úplně levý, viděl kamaráda zhruba v polovině trati. Vzhledem k tomu, jak dlouho čekal, by měl mít dost času dojít si pro fotku těsně před cílem, jak po něm bylo požadováno. Vydá se tedy směrem k cílové rovince, i když ho trochu znervózňuje, že si už není úplně jistý, jakou vzdálenost maraton vlastně měří a kolik času mu zbývá. Navíc na tomhle zatraceném maratonu panuje jakási kolektivní adrenalinová horečka, která ho úplně pohltila. Zkrátka je ve stresu.

Ještě pár kilometrů jde pěšky, nohy ho šíleně bolí a za nové mokasíny by si nejradši nafackoval, a konečně dorazí do cílového prostoru. Samozřejmě je narvaný k prasknutí. Lidé se tlačí na bariéry, lokty si razí cestu a cpou se do první řady. A taky je tam trochu cítit pot.

Fanoušek se jakž takž prodere až ke kovové bariéře, která se mu okamžitě zařízne do břicha.

Čeká.

Zase celou věčnost.

Začíná se nudit a počítá finishery jako ovečky, když se vtom na obzoru objeví jeho kamarád. Nevypadá zrovna reprezentativně: z brady mu visí bílá slina, oči má vytřeštěné, dres černý potem a tvář zkřivenou bolestí. Samozřejmě ho nevidí.

Cvak cvak. Fotka je doma!

Fanoušek se podívá na obří časomíru nad cílovou čárou: 4:32. Neví o maratonech vůbec nic, ale má pocit, že na velké oslavy to tedy zrovna není.

Kapitola 5: Naprostý nedostatek vděku

Fanoušek se vymotá z davu a konečně se dostane ke kamarádovi, tomu samozvanému šampionovi, který se po večerech vytahuje, ale po čtyřiceti dvou kilometrech pomalého umírání už tolik machrovat nedokáže. Třemi slovy: je na hadry.

– „Tak co, dobrý? “

Fanoušek netuší, že existují vražedné otázky, které se za žádnou cenu nesmějí vyslovit. Stojí tam s čistým oblečením a kolovým gelem zachráněným z třetí občerstvovačky, který s sebou tahá už několik hodin, na tváři má nucený úsměv a snaží se znít vesele, aby kamarádovi udělal radost. Odpovědí je pohled, který by zabíjel. Asi řekl nějakou hloupost, ale vůbec netuší jakou.
Anděl (nebo démon?) přejde kolem a pak se ozve nevinný hlas, opravdu nevinný?:

– „Nezajdeš mi pro vodu a nevyzvedneš auto na parkovišti?“

Ponaučení z příběhu: to, že miluješ běh a na závodech se skvěle bavíš, ještě neznamená, že tvoji kamarádi budou stejně nadšení. Dobrá rada, pokud si chceš přátele udržet: nech je v neděli spát a zařiď si všechno sám, ledaže dokážeš být vděčný za všech okolností!