Rob Sloan, maratonec, který podváděl jízdou autobusem
Do cíle měl dorazit vyčerpaný, jenže přiběhl svěží jako rybička. V říjnu 2011 si Brit Rob Sloan myslel, že na kielderském maratonu v Anglii všechny přelstí, když si dopřeje pauzu… v autobuse. Malá lež přerostla ve velký skandál a jeden z nejpikantnějších příběhů moderního běhání. Připomeňme si tuto podvodnou jízdu v sedmi kapitolách.
Kapitola 1 – Neděle jako stvořená pro běh
9. října 2011. Kielder, severní Anglie. Venkovský maraton, klubová atmosféra, dobrovolníci promočení deštěm a vůně mokré trávy, která ulpívá na botách. Rob Sloan, jednatřicetiletý mechanik a amatérský běžec, vyráží stejně jako ostatní. Den předtím běžel desítku, ale na tom nezáleží: chuť je silnější než únava. Začátek zvládá dobře. Postupuje soustředěně, polyká stoupání Northumberlandského lesa a drží tempo. Na vítězství neútočí, ale rozhodně není do počtu. Zkrátka obyčejná závodní neděle. Dokud se rovinka nezmění v klikatou čáru.
Kapitola 2 – Autobus osudu
Kolem 32. kilometru Sloan odpadá. Tělo odmítá spolupracovat, hlava váhá. Opouští vyznačenou trať, odbočuje na vedlejší cestu… a narazí na shuttle bus pro diváky. Na takový autobus se obvykle nastupuje cestou domů. On si do něj ale sedne, aby se rychleji přiblížil slávě. Podle svědků zůstává několik kilometrů sedět. Cestující si ho všimnou, startovní číslo má stále připnuté na dresu. Pak vystoupí nedaleko cíle, zmizí v lese, znovu se napojí na trať a zamíří do cíle. Scéna jako z filmu skupiny Les Inconnus, jenže tentokrát se odehrála doopravdy.
Kapitola 3 – Výkon zázračně vzkříšeného
O pár minut později Rob Sloan probíhá cílem jako třetí. Zvedá ruce, děkuje dobrovolníkům a hraje roli vyčerpaného hrdiny. Na hodinkách svítí čas 2:05. Na amatérského běžce skvělý výkon, dokonce lepší než jeho osobní rekord. Organizátoři mluví s vítězem, který závod označuje za „náročný, ale neuvěřitelný“. Obrázek je dokonalý.
Jenže jeden detail nesedí: čtvrtý v pořadí, Steve Cairns, si nepamatuje, že by ho Sloan předbíhal. A několik diváků přísahá, že ho zahlédli… v autobuse. Pochybnosti sílí, debata se rozhořívá a fáma se mění ve vyšetřování. „Byl jediný z celého startovního pole, kdo zaběhl druhou polovinu závodu rychleji než tu první “, uvedl Steve Cram, organizátor Northumberlandského maratonu, bývalý mistr světa a olympijský vicemistr na 1500 metrů.
Kapitola 4 – Svědci promlouvají
Jeden z ředitelů závodu, Dave Roberts, dostává také lavinu zpráv a později agentuře AP řekne, že „lidé v autech jedoucích za autobusem ho viděli nastupovat i vystupovat, další ho pak zahlédli běžet lesem, jak se vrací na trať.“ Potvrdili to dokonce i řidiči. Tenhle hluk už nešlo ignorovat. Organizátoři proto kontrolují mezičasy. Verdikt: naprostý nesoulad. Sloan zaběhl druhou polovinu rychleji než první. U amatéra na kopcovité trati je to matematicky nemožné.
Kapitola 5 – Neobhajitelná obhajoba
Sloan se tváří rozhořčeně. Mluví o „směšných fámách“ a přísahá, že běžel od startu až do cíle. Už mu ale nikdo nevěří. Zeď lží se hroutí, svědků přibývá a klub Kielder ho ze závodu vyloučí. Běžec nakonec přizná, co udělal. Žádný ďábelský plán, jen chvíle slabosti. Byl příliš unavený, vzdal a pak podlehl pokušení. Nejspíš ve snaze zachránit si tvář. Dave Roberts situaci shrne krutou větou, která vejde do historie. „Je to stejně špatné jako doping.“
Kapitola 6 – Pád a ponaučení
Stupně vítězů se přepíšou, Steve Cairns dostane svou medaili a Rob Sloan se proti své vůli stane symbolem. Symbolem zkratky, která neexistuje. Chtěl uniknout hanbě, místo toho si zajistil nesmrtelnost. Případ rychle překročí hranice místní komunity. Média se baví, sociální sítě ho rozebírají. Mluví se o „nejznámějším autobusu v Anglii“. Někteří si utahují, jako by si maraton spletl s přestupní jízdou. Jiní v tom vidí obraz doby, v níž je zdání důležitější než vynaložené úsilí.
Kapitola 7 – Kielderský přízrak
Rob Sloan dnes stále běhá, daleko od kamer. Za svou chybu si odpykal trest, aniž by ji dokázal skutečně ospravedlnit. Jeho příběh však zůstává v paměti: příběh běžce, který chtěl být příliš rychlý a zjistil, že pravda má vždycky větší vytrvalost než lež. V jádru jeho selhání je něco mnohem obecnějšího: strach ze zklamání, potřeba být viděn a neviditelný tlak, který člověka žene k podvádění, aby vůbec něco znamenal. Jeden autobus, jedno startovní číslo a nesmazatelná vzpomínka na maraton, v němž nejkratší cesta nikdy nevedla k vítězství.
Rob Sloan nakonec nepřišel jen o stupně vítězů, minul to podstatné, pravdu maratonu, kterou si člověk zaslouží každým krokem. Běh nikdy neodměňoval podvod, ale poctivost vynaloženého úsilí. Možná právě proto máme podobné příběhy tak rádi: připomínají nám, že ke hrdosti nevede žádná zkratka.