„Běhal jsem 12 hodin denně“: Joan Roch, muž neuvěřitelných výzev

Už 13 let běhá do práce v Montréalu a běh se pro něj stal způsobem dopravy i terapie. Joan Roch ale zároveň podniká výpravy hodné největších dobrodruhů. V téměř dvouhodinovém videohovoru québecký přistěhovalec vyprávěl o svém vývoji, obavách i mimořádných výkonech. Fascinující příběh.

Šílený příběh. Vzácný exemplář. Neobyčejný život. V létě i v zimě. Ve dne i v noci. Joan Roch si z běhání udělal terapii. Způsob, jak se vyjádřit, prosadit a odhalit sám sebe. Tři roky pro něj bylo vstávání z postele hlavolamem. První maraton v roce 2007, Ultimate XC XTrail de Saint-Donat v roce 2010. Otec rodiny nedokázal skloubit hodiny tréninku s prací počítačového specialisty v Montréalu. Málo času, příliš námahy. V lednu 2012 se dlouhovlasý běžec pustil do nečekaného dobrodružství: začal běhat do práce. Přišlo to jako dokonale účinné novoroční předsevzetí, zrovna když mu ukradli kolo. „Bydlel jsem deset kilometrů daleko“, vypráví. „Běhal jsem tam i zpátky, pětkrát týdně. Měl jsem štěstí, že jsme v kanceláři měli sprchy.“

Bez tlaku a bez měření času prozkoumával ultramaratonec metropoli québecké provincie do posledního kouta. Rok se při tom natáčel a vytvořil z toho virální video. Závodník, který dokončil Grand Raid de la Réunion 2015 (42:42:30, 355. místo), na to dodnes vzpomíná. Třeba na magické chvíle na zamrzlé řece Saint-Laurent. „Cítil jsem se svobodný. Byl jsem úplně sám. Stačí uběhnout 200 metrů a ocitnete se na jiné planetě.“ Znovuzrození. „Čím horší byly podmínky, tím víc jsem se těšil, až vyběhnu. Dokonce jsem zapomínal, že vlastně běžím.“

Významné cesty tam a zpět. Ve Spojených státech si v roce 2013 doběhl pro třetí místo na stokilometrovém Virgil Crest Ultras (25:40:00), v naprosto šílených podmínkách. Závod tehdy dokončilo jen 18 lidí, z toho dvě ženy. „Organizátor mi oznámil, že jsem skončil třetí. Vůbec jsem to nečekal.“ Po osmi pokusech prolomit na maratonu hranici tří hodin se přednášejícímu konečně podařilo dosáhnout vysněného času. V Torontu v roce 2014 zaběhl 2:48:32. O rok později absolvoval čtyři ultramaratony, mezi nimi UTMB (33:02:02, 208. místo). Konec první kapitoly, kterou popsal ve své knize Ultra-Ordinaire : Journal D’un Coureur.

Po pauze v roce 2016 znovu nabral dech během pandemie. Přišla šílená výzva. Jeho vlastní výzva. „Jako start jsem si vybral Gaspésii, poloostrov ve středovýchodním Québecu, a chtěl jsem doběhnout až do Montréalu“, vysvětluje. „Bylo to zjevení. Bylo opravdu skvělé všechno si organizovat sám. Neměl jsem žádné závody, které by mě omezovaly.“ Sám, s batohem na zádech, jízdenkou na autobus v ruce a sandály na nohou vyrazil dobrodruh v roce 2020 na cestu.

„Příjemné? Ne. Zajímavé? Rozhodně.“

„Lidé neměli nic jiného na práci než mi pomáhat“, usmívá se padesátník. Podél silnice 132 mu Joan Roch poskytovali střechu nad hlavou a neznámí lidé ho doprovázeli v autech, aby mu doplňovali zásoby. „Když jsem si řekl o ledovou kávu, o pět kilometrů dál na mě čekala,“ vzpomíná. Hned na konci druhého dne ho dostihla nemoc. „Měl jsem oteklou nohu. Byla to bakteriální kožní infekce.“ Po vyšetření u specialisty mu lékař povolil v expedici pokračovat. „Běhal jsem 12 hodin denně. Každý krok bolel.“

„Pozoroval jsem, jak se mění fungování mého mozku“, pokračuje. Po více než 1100 kilometrech po asfaltu za 14 dní québecký přistěhovalec svůj cíl splnil. „Příjemné? Ne. Zajímavé? Rozhodně.“ Obrovská výzva, která si vybrala svou psychickou daň. „Dva měsíce mi trvalo, než jsem se vrátil k tréninku a odnaučil mozek, že běh bolí.“ Zvědavý vytrvalec chce stále víc. V roce 2023 se Joan Roch vydal zdolat 8000 kilometrů mezi Key Westem na Floridě a Forillonem v Gaspésii. Jeho běh z Percé do Montréalu vedle toho působí jako krátký výklus…

Po 3700 kilometrech a 105 dnech se modrooký muž rozhodl svou cestu ukončit. „Výzva už zmizela.“ Výkon, který ho obohatil. „Naučil jsem se zpomalit. Když na Appalačské stezce jdete příliš rychle, přijdete o nádherné rozhovory. Člověk si musí tyhle příběhy užít.“ Od covidu běhá do práce méně, protože pracuje z domova. „Začal jsem také posilovat“, dodává a nechává vyniknout své bicepsy. Dříve se běhání ve skupině bránil, ale on i jeho žena Anne už několik let poznávají kouzlo společných tréninků. Letos v létě se jejich parta vydá do Francie, do ráje vyznavačů dráhy… do Font-Romeu. Uklidňujeme vás: 100 kilometrů denně tam běhat nebude.

Sejde z očí, sejde z mysli. Jeho snacha Laure a děti Aimée, Maël a Aurélie, kterým je 11, 13, 15 a 17 let, sledovali zrod „ultraobyčejného“ běžce, jak sám sebe označuje. Joan Roch je příběhem muže, který běží za svobodou. Naběhal toho víc, než najezdil autem. Metafora jeho života.