5 maratonů, které se otevírají… jen hrstce vyvolených

1. The Barkley Marathons (Tennessee, USA)

Začněme prestižním a jedinečným závodem. Legendou i v ultratrailové komunitě. Pod vedením jeho tvůrce, podle názoru některých geniálního, podle jiných zvráceného, Garyho Cantrella, se do něj každý rok pokouší pustit zhruba čtyřicítka běžců vybraných podle svých schopností. Lazarus Lake, jak se Gary Cantrell přezdívá, dělá od roku 1986 všechno pro to, aby zřídka početným účastníkům připravil skutečnou noční můru… Od vzniku závodu se podařilo doběhnout do cíle pouhým 15 finisherům. V roce 2024 se Jasmin Paris stala první ženou, která závod dokončila. Ten je přitom extrémně náročný i kvůli přísným časovým limitům. Možná ji „motivovalo“ video z roku 2015, v němž Gary popisuje jako „fakt“ to, že „na to prostě nejsou dost silné“. Jasmin to dokázala a dala tak Lazarusovi možnost být o něco méně misogynní a zaostalý…

Pro připomenutí: závod měří 160,9 km a podle konkrétního ročníku nabízí… 18 000 až 24 000 metrů převýšení! Čísla, ze kterých se točí hlava a která překonávají ty nejšílenější představy. Trať je rozdělena do pěti okruhů, na jejichž dokončení je maximálně 60 hodin, tedy v průměru 12 hodin na okruh. Běžci nemají k dispozici žádnou podporu a při orientaci se musí spolehnout jen na mapu a kompas, GPS i výškoměry jsou zakázané… A málem bychom zapomněli: trať není značená. V mnoha ročnících nedoběhne nikdo! Jednoduše řečeno, před rokem 1994 závod nikdo nedokončil. Dobře, dost bylo toho masakru. Exkluzivitu závodu teď přijímáme bez výhrad. Díky, Gary!

2. North Pole Marathon (Špicberky, Norsko / severní pól)

North Pole Marathon patří k nejexkluzivnějším, ale také nejkontroverznějším běžeckým akcím na světě. Už samotná návštěva webu závodu může být pro někoho zkouškou, pokud je citlivý na určité hodnoty. Běh po mořském ledu při teplotách klesajících pod −30 °C je sice sportovní výkon hodný obdivu, ale těžko v něm hledat budoucnost běhání. Tání ledovců je prokázané. Není běhání na severním pólu kvůli fotografii trochu dětinské? Dostáváme se k podobným etickým otázkám jako u výstupů na Everest, který průzkumníci toužící po slávě stále více ničí. Mezi lety vrtulníkem a dopadem na křehké prostředí vyvstává zjevná otázka: má taková akce v době klimatického oteplování ještě své místo? Svět je dost velký pro všechno, ale tohle… Nepochybně jde o nezapomenutelný zážitek, cena je však vysoká. Obrazně pro planetu, doslova pro účastníky!

3. Antarctic Ice Marathon (Antarktida)

Antarctic Ice Marathon je dvojčetem North Pole Marathonu, jen se odehrává v ještě nehostinnějším prostředí: bičují ho silné větry, panuje tu naprostá izolace a všude kolem se rozprostírá nekonečná ledová krajina. Na webu pořadatele se člověk může kochat nádhernými záběry, které závod nabízí. S pouhou padesátkou běžců ročně jde o jeden z nejkomornějších maratonů na světě. Kolem takové akce se bohužel nabízí řada otázek, protože její organizace vyžaduje nákladní lety a rozsáhlou logistiku přímo na bílém kontinentu. Stejně jako u severního pólu nebo Everestu tu narážíme na paradox: milovníci přírody si dopřávají jedinečnou výzvu… která ale není zrovna udržitelná. Přáli bychom si, aby průkopníci zůstali průkopníky. A my ostatní máme smůlu.

4. Great Wall Marathon / soukromá edice (Čína)

Standardní Great Wall Marathon přitahuje tisíce běžců, existuje však i „soukromá“ verze vyhrazená hrstce privilegovaných, často celebritám. To už je velmi, velmi daleko od lidové Číny… a od tisíců účastníků tohoto prestižního maratonu. Na závod „VIP“ se nejprve musíte dostat díky doporučení běžce, který se zúčastnil některého z předchozích ročníků. Služby během akce jsou luxusní a určené klientele zvyklé na okázalost. Vstupní poplatek se raději neuvádí: podle z pověstí se pohybuje ve stovkách tisíc eur. Dokáže taková vzácnost běžce nadchnout? Nejspíš ne. Tento maraton otevírá ještě jednu otázku: láká vůbec pozlátko? Nebo je pro pořadatele této luxusní verze „prosakování“ jen jiným způsobem, jak chápat efekt stékání v ekonomice.

5. The Sealand Marathon (Sealandské knížectví)

Na závěr se vydáme přes studené vody Severního moře směrem k Anglii. Několik námořních mil od pobřeží, naproti Ipswichi, stojí bývalá vojenská plošina na moři. Žádný skutečný rajský ostrov… V roce 1967 tuto konstrukci na moři anektoval Paddy Bates a prohlásil ji za stát! Sealandské knížectví mezinárodní společenství neuznává, přesto nabízí občanství každému, kdo o něj stojí, samozřejmě za peníze. Tuhle kovovou konstrukci uprostřed moře zaujal jeden muž. Simon Messenger, velký milovník běhání a autor blogu Around the world in 80 runs, si v roce 2015 dal za úkol uběhnout na Sealandu půlmaraton. Podpořil ho regent Michael Bates, syn Paddyho Batese, který zemřel v roce 2012. Představte si běh po plošině velké jako tenisový kurt uprostřed Severního moře, které zrovna nepatří k nejpřívětivějším místům. Okouzlující? Tak britské 🇬🇧.