Axel Ramponi, komik ve smokingu na Pařížském maratonu 2025: „Běžel bych UTMB ve smokingu!“

✔ .Jeho cíl byl jasný : zapsat se do Guinnessovy knihy rekordů jako nejrychlejší maratonec v obleku s kravatou. Rekord k překonání činil 2:40:52 a od roku 2023 ho drží další Francouz, Emmanuel Bonnier. Axel doběhl za 2:49. Chybělo mu devět minut... Elegance ale byla na místě.

Na Pařížském maratonu 2025 jste byl tak trochu celebritou... Jaké to bylo?.

Kolem pokusu o světový rekord v obleku se strhl neuvěřitelný zájem. Upřímně, trochu jsem to čekal. Už několik měsíců tvořím na sociálních sítích obsah kolem téhle postavy v obleku a mimo to jsem sportovec. Když jsem v běhání začal postupně posouvat své limity, zaběhl jsem před rokem a půl svůj druhý maraton ve Valencii za 2:27. Uvědomil jsem si, že člověk může uspět ve věcech, o kterých si nikdy nemyslel, že je zvládne. Je to hlavně otázka pravidelnosti, práce a odhodlání. Tak jsem se pustil do světového rekordu v tomhle obleku a do maratonu. Lidem samozřejmě připadá šílené běžet v obleku. Já jsem v něm ale několik měsíců trénoval a mám za sebou dva maratony, takže mi to tak neuvěřitelné nepřijde. Moc mě bavilo sledovat, jak lidem v očích probíhá takový malý error. Usmívali se a měli obrovskou radost, že mě vidí běžet právě takhle. Spousta lidí mi poslala krásné zprávy, že jsem jim zlepšil den a že jim pohled na mě vykouzlil úsměv. Bylo to opravdu společné setkání se všemi lidmi kolem trati i na ní. V neděli jsem měl pocit, že jsem přesně tam, kde mám být. Od dětství mě láká dělat věci mimo vyšlapané cesty. Mám obrovskou radost, že se to podařilo tolik lidí spojit. A pak jsem se musel trochu vzpamatovat, protože v cíli mi opravdu nebylo nejlíp (smích).

Pařížský maraton jste zaběhl v třídílném obleku za 2:49:35. Co vás přivedlo k tak bláznivému nápadu?

Byl to především můj první závod v obleku. Když jsem začal natáčet videa na sociální sítě, trochu jsem hledal vlastní směr. Začal jsem těsně před svým prvním maratonem ve Valencii. Jedno z prvních videí mělo úspěch. Pak jsem s oblekem začal tenhle formát opakovat a zafungovalo to znovu. Teprve potom mě napadlo spojit oblek s maratonem. Viděl jsem články o světovém rekordmanovi, protože svůj rekord obhájil, „Manuovi“ (Emmanuelu Bonnierovi), který se mezitím stal mým kamarádem a dal mi spoustu rad. Sešlo se zkrátka všechno. A dostával jsem prakticky jen pozitivní reakce. Přitom u podobného virálního počinu se někdy objeví i negativní ohlasy. Někdo mohl namítnout, že stát v první řadě na startu a přitom běžet v obleku je úplný nesmysl.

Na startu existuje video, na kterém jsem úplně mimo. Otočím se, dál mluvím a najednou zazní výstřel. Je to hilarické video. Slyším píšťalku, vyrazím, udělám si takový vlastní falešný start a naznačím kličku.

Jak jste se vůbec dostal na start mezi elitu?

Nemusel jsem dělat nic zvláštního. Organizátorům jsem poslal e-mail s časem 2:27 z maratonu a výkonem 31 minut na 10 kilometrů. To jsou výkony na úrovni N4, které mě automaticky zařadily do elitního koridoru. Elitních běžců, kteří trénují naplno, si nesmírně vážím. Pro mě je to jiný sport. Běhání na různých úrovních je zároveň stejná vášeň i umění. Nemáme stejný dres, ale máme stejnou vášeň. Tady to bylo podobné. Nemáme stejnou výkonnost, ale máme stejnou vášeň. Jsem někde mezi nedělními běžci a lidmi, kteří trénují o něco víc i v ostatní dny týdne. Bylo mi trochu nepříjemné postavit se právě tam. Nakonec to ale dopadlo dobře, protože elita se seřadila na druhé straně oblouku. Na jedné straně byli trochu amatéři, možná poloprofesionálové, a na druhé skuteční profíci. Nakonec jsem tam nepůsobil nepatřičně. Na startu existuje video, na kterém jsem úplně mimo. Otočím se, dál mluvím a najednou zazní výstřel. Je to hilarické video. Slyším píšťalku, vyrazím, udělám si takový vlastní falešný start a naznačím kličku (smích).

Mířil jste na světový rekord uznaný Guinnessovou knihou pro maraton v obleku. Jaké podmínky je třeba splnit?

Kontaktoval jsem organizátory a ptal se, jestli by mě na trati mohl někdo doprovázet a pomáhat mi, protože Guinness vyžaduje dodat spoustu podkladů. Jelikož jde o velký maraton, nebylo možné připravit nic speciálního. Musel jsem si poradit sám. Kamarádi mi tu a tam pořídili nějaké fotografie. A hlavně, organizátoři můj pokus o světový rekord hodně propagovali. Dostal jsem se i do reklamy France Télévisions. Už před závodem se udělalo dost práce, aby se o pokusu vědělo.

Běhat pod 2:50 je skvělý výkon i v běžném oblečení. Jak jste se na maraton v obleku připravoval?

Chtěl jsem Pařížský maraton absolvovat, aniž bych absolvoval skutečnou maratonskou přípravu. Nechtěl jsem znovu útočit na osobák z Valencie, zvlášť když je pařížská trať náročná. Zároveň jsem si to chtěl užít, protože bydlím kousek od startu i cíle. Říkal jsem si, že je skvělé ráno vstát, ujít 500 metrů na start a po doběhu dalších 500 metrů domů. Tohle jsem mohl zažít jen v Paříži. Velké tréninky jsem samozřejmě absolvoval, ale nedal jsem si 12 tréninků týdně jako před Valencií. Měl jsem jich jen šest až osm a při nich jsem trochu testoval oblek. Nestačilo to a přípravu jsem neoptimalizoval dostatečně.

Upravil jste trénink s ohledem na omezení obleku, tedy jeho hmotnost, horko nebo omezenou pohyblivost?

Vůbec ne (smích). Vzal jsem základní oblek z nejlevnější řady v Céliu. Byl docela těžký. Vesta nebyla vůbec technická. Měl jsem košili od Fursacu, značky zaměřené čistě na textil. Pod ni jsem si oblékl tričko. Boty jsem už otestoval na maratonu ve Valencii před rokem a půl. Mají za sebou opravdu hodně kilometrů. Vyrazil jsem takhle a navíc jsem špatně zvládl výživu. Kvůli hypoglykémii jsem narazil do zdi. Myslím, že všechny tyhle okolnosti znamenají, že jsem se v neděli hodně naučil. Možná to jednou zkusím znovu a všechny tyto parametry lépe vyladím.

Měl jste v hlavě konkrétní čas, nebo šlo „jen“ o zážitek?

Rekord byl 2:40:52 a upřímně, před startem jsem věřil, že to zvládnu. Říkal jsem si, že neexistuje scénář, ve kterém by to nevyšlo, a byl jsem docela sebevědomý. Nechci si ale hledat výmluvy. Pro mě je skutečným neúspěchem, že jsem rekord nezvládl. Vybíhal jsem na tempo 1:19 na půlmaraton. Na 30. kilometru jsem měl před rekordem stále náskok 1:20. Pořád jsem na tom byl docela dobře. Pak ale tělo trochu vypovědělo službu. Nedokážu přesně vysvětlit proč. Neměl jsem ani výraznou svalovou horečku, spíš mě úplně opustila energie. Možná k tomu přispělo i to, kolik sil jsem během závodu vydal na kontakt s lidmi. Bylo jich podél trati tolik a jejich povzbuzování mě obrovsky nakopávalo. Zároveň jsem jim oplácel úsměvem, zamáváním nebo zdviženým palcem. V první části závodu pro mě bylo těžké to ukočírovat. Strašně jsem chtěl prožívat i všechno kolem závodu, ale na rekord a samotný běh jsem se nesoustředil dost. Z tohoto neúspěchu si odnesu obrovské množství lekcí.

Co bylo na závodě nejtěžší? Kravata?

Upřímně, horko jsem necítil. Trochu mě bolely ramena, protože oblek omezuje pohyb paží. Těžké bylo i to, že trénuji v Bois de Boulogne. Běhám tam každý den a závěr trati jsem si nesčetněkrát proběhl. Znám ho dokonale... Jenže tentokrát jsem se nemohl pořádně projevit, protože mi došly síly. Úplně jsem odpadl. Ještě na 30. kilometru jsem byl hlavou v závodě. Snažil jsem se držet, ale tělo už nereagovalo. Kdykoli mě někdo předbíhal, snažil jsem se ho zachytit, ale nebylo z čeho brát. V tu chvíli jsem si řekl, že v lese zpomalím. Čekali tam moji nejbližší, rodina i kamarádi. U Trocadéra vytvořili celý zástup v jedné zatáčce. Chtěl jsem se pokusit vrátit do rytmu a schovat si energii na tenhle úsek. Je to škoda, ale nejde vždycky všechno zvládnout napoprvé. Běhání přináší i lekce pokory. Člověk musí mít obrovskou odolnost. Kdybych rekord zaběhl, bylo by to ještě krásnější, ale příběh končí takhle.

Původně jsem byl deset let fotbalovým rozhodčím a platil jsem za nejvytrvalejšího člověka v regionu. Jenže rozhodčí bývají v neděli často nasazení na zápasy. Tak jsme se přesunuli k sobotním večerním závodům, někdy i k nočním.

Nejste jen silniční maratonec, absolvoval jste i trailové závody včetně Val d’Aran by UTMB. Co vás přitahuje na delších a divočejších formátech?

Pocházím z Lotrinska. V okolí máme Vogézy a s běháním jsem začal právě u krosu a trailu. Kamarád Simon mě přivedl k běhání a absolvoval jsem svůj první desetikilometrový závod, Corridu de Malin v Lotrinsku. Myslím, že jsem tehdy běžel kolem 40 minut. Na první pokus to nebylo špatné. Několik závodů jsem absolvoval ve Vogézách, třeba Trail des Roches. Pak jsem vyhrál dvoudenní Trail Blanc des Vosges a další závod v Metách. Běžel jsem také Mozart Trail v Rakousku, což je osmdesátikilometrový závod. Mám zkrátka delší trailovou historii a trénuji poctivě. Původně jsem byl deset let fotbalovým rozhodčím a platil jsem za nejvytrvalejšího člověka v regionu. Jenže rozhodčí bývají v neděli často nasazení na zápasy. Tak jsme se přesunuli k sobotním večerním závodům, někdy i k nočním. Před pěti lety jsem s rozhodcováním skončil a soustředil se na běhání. Trénuji v klubu a jsem registrovaný v RMA, Racing Multi Athlon. Trénuji s koučem Hichamem Bengheradou, se kterým máme velmi silnou tréninkovou skupinu. Každý rok si rozděluji sezonu tak, že od září, kdy jsem v Paříži, se vracím na silnici. V dubnu nebo květnu se po maratonu zotavím a za dva týdny začínám přípravu na Annecy. Pak se přepínám do trailového režimu.

Jaké pocity vám dává trail, ale na silnici je nezažijete?

Jsou to dva úplně odlišné sporty. V trailu jsem hledal něco nového, nové pocity zátěže. Při maratonu je člověk v krizi deset až třicet minut. Na trailu, když běžíte 80 kilometrů nebo víc, to mohou být celé hodiny. Baví mě jít až na dno a něco se o sobě dozvědět. Profíci říkají, že během několika hodin prožijete jakýsi zhuštěný úsek života. Stav se rychle mění a člověk prochází nejrůznějšími fázemi. Přesně to hledám, trochu si ublížit.

Pro pobavení jsem říkal, že kdybych měl v závěru trati potíže, Mécénat Chirurgie Cardiaque by mi mohli opravit i srdce. »

Jste spíš muž ve smokingu na asfaltu a v kraťasech v blátě, nebo byste zkusil i ultra v kostýmu?

Cílem je UTMB. Bylo by obrovské běžet UTMB ve smokingu a potom rovnou odejdu do důchodu (smích). Nejdřív se ale musím kvalifikovat. To bude první křížová výprava, protože se o to snažím už dva roky a zatím se mi to nepodařilo. Pak proč ne? Zaběhnout to v obleku by mohlo být fantastické. Bylo by to šílené!

Běžel jste také především pro Mécénat Chirurgie Cardiaque. Proč právě tato organizace?

Organizaci jsem znal už dřív. Potkali jsme se na jedné akci, kterou jsem před několika lety moderoval. Pomáhají dětem se srdečními vadami, které ve své zemi nemohou podstoupit operaci. Přivážejí děti ze zahraničí, operují je tady a ony se vracejí domů se zdravým srdcem. Díky maratonu mohli operovat pět dětí, což má opravdu velký dopad. Je to téma, které se mě silně dotýká. Líbila se mi myšlenka něco otevřít a opravit. Řekl jsem si, že do všech projektů, které budu rozjíždět, chci pokaždé přidat i tenhle charitativní rozměr a dát prostor věcem, které jsou důležitější než jen zaběhnout legrační závod. Zapojit do budoucna charitativní aktivity a opřít o ně tyto výzvy, to je něco, co chci dělat. Pro pobavení jsem říkal, že kdybych měl v závěru trati potíže, přál bych si, aby mi mohli opravit i srdce.

Jste také komik a na sociálních sítích jste velmi aktivní. Jak skládáte dohromady všechny tyto světy?

Mým velkým tématem je sociální vzestup. Jak se člověk dostane z Lotrinska do Paříže? Co vtipného vidíme, když změníme sociální perspektivu? To je moje hlavní tematická linka. U běhání jsme si ale všichni před přírodou a náročností rovni. Některé prvky bych do své tvorby rád znovu zapojil. Chtěl bych mít v určité části představení běžecký pás a při běhu házet vtipy. Prvních třicet minut hraji s kamarádem 1. července. Ano, vtipy o běhání tam samozřejmě budou. Teď to ale ještě musím celé vystavět.

inspirovali jste se při budování své image jinými běžci nebo sportovními osobnostmi?

Mathieu Blanchard, toho mám moc rád. Na jeho přístupu oceňuji, že se věnuje několika projektům současně. Neustále si stanovuje nové cíle a pouští se do nových projektů. Já jsem podobně posedlý učením prostřednictvím prožitku. A pak Kilian (Jornet), to je samozřejmě absolutní reference. V trailu Thibaut Garrivier a Baptiste Chassagne, se kterými jsem měl možnost běžet. Sleduji i nejlepší francouzské atlety. Nicolas Navarro je dobrým příkladem člověka, který se dokázal dlouhodobě prosadit. Mehdi Frère je pro mě také stále vzorem, navzdory suspendaci. V mém klubu byl i Félix Bour. Příklad vytrvalosti a odolnosti. Inspirovat mě mohou i lidé z komediálního světa, třeba Greg Guillotin a svého času Rémi Gaillard.

Něco, co mi utkvělo v paměti, byl můj první výběh v obleku. Potkal jsem dva běžce asi sto metrů od domu. Jeden z nich si se mnou plácl a řekl: „To je paráda, super chlape.“ Opravdu mě to zasáhlo. Po dvaceti vteřinách běhu jsem hned zažil první interakci, díky které jsem si řekl: „Tady jsem na správném místě.“ Dotkl jsem se něčeho opravdu silného.

Běžecká komunita bývá někdy velmi vážná. Cítíte, že je otevřená zábavným a netradičním projektům tohoto typu?

Celkově ano. Sám jsem si kladl otázku, jestli nejsem podvodník, když jsem opustil logiku neustálého honění osobáků a vydal se trochu mimo vyšlapané cesty. Chápu, že někomu to může připadat úplně mimo, možná až směšné. Celkově ale reakce byly velmi dobré a přišla spousta pozitivních zpráv. Vidím běžce jako Azeddine Habz, kteří občas lajkují mé příspěvky. Některé lidi z běžecké komunity to zjevně zajímá. Od běžců, kteří by mě v tomhle směru skutečně podporovali, jsem ale tolik reakcí nedostal, protože to neodpovídá tomu, co se v běhání obvykle dělá. Když jsem trénoval v Bois de Boulogne, lidé byli skvělí. S oblekem byla spousta legrace. Něco, co mi utkvělo v paměti, byl můj první výběh v obleku. Potkal jsem dva běžce asi sto metrů od domu. Jeden z nich si se mnou plácl a řekl: „To je paráda, super chlape.“ Opravdu mě to zasáhlo. Po dvaceti vteřinách běhu jsem hned zažil první interakci, díky které jsem si řekl: „Tady jsem na správném místě.“ Dotkl jsem se něčeho ještě silnějšího.

Chtěl byste podobnou výzvu zopakovat v jiném formátu? Půlmaraton, trail...?

Mým dalším cílem je MaXi-Race kolem jezera Annecy. Je to 100 kilometrů s převýšením 6000 metrů. Někde vzadu v hlavě si začínám říkat, že by mohla být legrace běžet i tohle v obleku. Oslovilo mě několik technických značek, které by mě mohly vybavit. Bude klíčové oblek upravit. Pořád hledám další výzvy, i mimo běhání. Jeden kamarád mi nedávno vyprávěl o Fastest Known Time (FKT). Na některých úsecích existují rekordy, třeba na korsické GR20. Takových míst je spousta a říkám si, že by možná byla zábava pokoušet se o podobné rekordy v obleku. Každopádně si musím promyslet, co jsem teď prožil a co dál prožívám, protože stále ještě jsem pod vlivem závodu. Je to silné a mám chuť posouvat limity i v dalších disciplínách.

Co byste vzkázal běžcům, kteří váhají pustit se do trochu bláznivých výzev?

Ať do toho jdou naplno! O sobě se nikdy nedozvíme víc než při samotném konání a někdy právě tehdy, když trochu opustíme vyšlapané cesty. Užívat si to, zachovat si radost na jakékoli úrovni, ať už jsme profíci, nebo amatéři, a sdílet hodnoty běhání. Ve skutečnosti toho není potřeba mnoho. Někdy na nás bláznivý zážitek čeká hned za dveřmi.

Za oblekem a precizně načasovanými hláškami Axel Ramponi po svém ztělesňuje ducha běhání: výbušnou směs sebeironie, výkonu a lidskosti. Ano, světový rekord mu unikl o vlásek. Ano, vtrhl do Bois de Boulogne, který znal dokonale, už úplně vyčerpaný. Především ale dokázal lidi spojit, rozesmát a ukázat, že běh může být také show. Že asfalt může být jeviště. A že kravata se klidně snese s kvalitním časem pod 2:50. Co bude dál? Možná UTMB ve smokingu. S Axelem je totiž možné všechno.