Běžkyně ze Sommy Virginie Durand ovládla francouzskou stovku v Amiens

„Když dva dny neběhám, nejsem ve své kůži,“ svěřuje se Virginie. Její příběh s během začal před více než 30 lety, naplno se ale rozběhl asi před patnácti lety. Sportovní vztah, který brzy oslaví křišťálovou svatbu.

18. května 2023 ve Steenwercku jí titul francouzské mistryně na 100 km unikl. Po 9 hodinách a 15 minutách úsilí, které přineslo skvělý osobní čas, zjistila, že na titul nemá nárok… protože nebyla registrovaná v žádném klubu. Velká frustrace ji ale přiměla znovu se zvednout, přestože si dodnes zakládá na tom, že běhá velmi sama: „Dlouhé běhy absolvuju úplně sama. Stačí běžet, je to tak jednoduché.“

Samouk Virginie se svého velkého dne dočkala o více než rok později, 12. října 2024 v departementu Somme. Plochá trať vedla z Amiens přes Camon až do Épagnettu. Tentokrát už byla registrovaná za klub Courir à Abbeville a konečně získala národní titul v kategorii M4. Trať zvládla za 10 hodin a 1 minutu, navzdory nepříznivému počasí. „Tady bojujete sami se sebou. Vždycky bojujete sami se sebou, ale tentokrát… pršelo a byla zima. Nohy mě začaly bolet hned… tedy až na 70. kilometru, rozumíme si.“ V celkovém pořadí skončila 64. z 360 startujících, což je působivý výsledek pro běžkyni stejně skromnou jako odhodlanou.

Zrod vášně

K běhání si našla cestu už jako dítě. Nešlo jí nutně o výkony, důležité byly radost a únik od každodennosti. Bláto ale nikdy nebylo nic pro ni. „Běhat mě bavilo, ale krosy ne.“ vypráví.

Když ji při jednom z běhů oslovil a následně pronásledoval neznámý muž, rozhodla se ve čtyřiceti letech konečně vstoupit do klubu. I dál ale z velké části trénovala sama. Když zjistila, že bez problémů drží tempo skupiny a zároveň má na běh více času, začala se do klubového života naplno zapojovat. Tentokrát už s velkým nasazením. Pravidelněji se účastnila oficiálních závodů.

Desítka za 43 minut, půlmaraton Grand Paris za 1:45 a při doběhu „husí kůže“: osobní rekordy začaly padat. „Čím déle jsem běhala, tím víc jsem cítila, že mi to jde,“ vysvětluje vytrvalkyně, která si oblíbila osamělou stránku běhání, jež ji provázela od začátků.

Když se skupina připravovala na maraton v Bretani, trénovala s nimi, na start se ale ještě necítila. V den závodu měla pocit, že přichází o vyvrcholení několikaměsíčního úsilí. „Řekla jsem si: tak jo, jdu do toho!“ vzpomíná silniční běžkyně, která si následující rok odběhla svůj první maraton v Nantes. Kolem čtyřiačtyřiceti let ji zaujal prestižní Pařížský maraton. „Řekla jsem si, že za stejné peníze můžu běžet 80 kilometrů… tak jsem zvolila Eco-Trail. A tak se to celé zvrtlo!“ směje se. Následovala 110kilometrovka a hodně tréninku. Čím delší jsou tratě, tím náročnější je příprava.

Pak přišlo období, kdy veteránka postupně opouštěla asfalt a zamířila k trailu. Zvláštní obrat, když si uvědomíme, že tahle milovnice běhání v přírodě na začátku neměla pro krosy žádné pochopení. „Není to totéž. Nemáme stejné tempo. A když se vám chce jít, můžete… i když samozřejmě podle úrovně neběháte, nebo jdete jen co nejméně,“ upřesňuje.

© Adilio photo’s

Životní rytmus kolem běhání

Během letošní letní přechodové sezony Virginie absolvuje jeden až dva závody měsíčně. V posledních letech ji trail láká méně, kvůli náročným podmínkám, riziku pádu a blátivému terénu, který jí připomíná krosy, jež nikdy neměla ráda. Přešla proto k silničnímu běhání, které je stabilnější a předvídatelnější a ve kterém se naplno našla.

Když nemá v kalendáři velký závod, Virginie běhá téměř každý den. V prvním červnovém týdnu nasbírala za sedm dní 150 kilometrů a za deset dní 200 kilometrů, přičemž žádný jednotlivý běh nepřesáhl 20 až 25 kilometrů. „Minulý týden pořád pršelo,“ říká. Ať prší, nebo fouká, běhá dál, klidně i pozdě večer. Její trik? Malá svačina před během, aby vydržela. Vybírá si bezpečné okruhy kolem Abbeville podél Sommy až do Épagnettu nebo Pont-Rémy. Teď, když se stmívá později, je to přece jen klidnější.

Do dlouhých běhů jí hrají Indochine, Taylor Swift nebo občas seriál. Jednou týdně si ale nechává i trénink na dráze se skupinou ve středu: „Zpočátku mi to nastartovalo rychlost. Tělo si zvyklo na náročnost. Při dlouhém běhu tělo trochu trpí a pracuje hlava.“ Virginie je opravdová asfaltová závislačka. Při závěrečných metrech ji často podporuje vnučka Garance, která s ní doběhne poslední úsek, a také její „přítel“.

„Když běžím, je mi dobře. Je kolem příroda, díváme se a užíváme si ji. Když to začne být těžké, uzavřu se do své bubliny a myslím na rodinu, na přátele… V hlavě si vyprávím příběhy a pokračuju, vydržím.“

Nevysvětlitelná láska

„Když běžím, je mi dobře. Je kolem příroda a užíváme si ji.“ Právě to přitahuje mnoho nových běžců: čerstvý vzduch, krajina, ale také „adrenalin“. „Máte v sobě malou výzvu, která říká: zvládnu to,“ vysvětluje Virginie. Dálkové závody jí umožnily přestat pomýšlet jen na vítězství mezi ženami a začít mířit na celkové pořadí. Je hrdá na to, že dokáže „utahat chlapy“.

O své strategii pro těžké chvíle říká: „Když to začne být těžké, uzavřu se do své bubliny a myslím na rodinu, na přátele… A pokračuju, vydržím.“ Ne všechny pocity dokáže vysvětlit. „Zpočátku, když mě něco bolelo, myslela jsem na jinou část těla, abych na bolest zapomněla, a ono to přešlo. Je to šílené.“ Běh je fyzická i mentální práce.

Vášní žije už 13 nebo 14 let. Když měla infekci na palcích u nohou, dokonce si rozstřihla botu, aby mohla pokračovat. „Někdy si říkáte, jestli jste vůbec v pořádku,“ směje se a dodává: „Po stovce mi je dobře. V pondělí vyrazím na klus, k velké nelibosti těch, kteří si myslí, že jsem blázen.“

Její síla: dlouhé běhy

Virginie nikdy neběhá bez své oblíbené výbavy: starého batohu, který má stále u sebe. V něm nosí záchrannou fólii, sušenky připravené speciálně na závod, sušené ovoce a domácí slazené nápoje s medem nebo agávovým sirupem, protože trpí intolerancí laktózy…

Čím delší je trať, tím lépe se Virginie ve svých botách cítí. Maraton pro ni není náročnější než desítka a paradoxně bývá bolest někdy intenzivnější na kratších tratích, kde se tep rychle utrhne. Při delších výkonech, například na šestihodinovkách nebo čtyřiadvacetihodinovkách, se její tělo přirozeně přizpůsobí.

Na šestihodinovce si každých 10 kilometrů dává krátkou minutovou pauzu na pití a jídlo a pak znovu vyrazí. Na čtyřiadvacetihodinovce se její tempo mění podle fáze závodu, pohybuje se mezi 4:45 a 5:30 min/km. Prvních 50 až 70 kilometrů drží přibližně 12 km/h, potom zpomalí. „Na čtyřiadvacetihodinovce někdy končím tempem 6 minut na kilometr. Nechávám rozhodnout tělo,“ svěřuje se. Její tělo instinktivně ví, kde leží limit: „Na pětce už toho máš na konci dost. Na desítce jsi v cíli mrtvý. U stovky je to na konci stejné. Na šestihodinovce bych mohla pokračovat, byla jsem připravená na mnohem víc.“

©

© Daniel Mouillard

© Sabine Loeb

© Nicolas Spinnewyn

© Sabine Loeb

Uchovat vzpomínky

Všechny startovní šipky si schovává v pořadači. Po každém závodě si Virginie najde čas a zapíše své dojmy. Jako blogerka sdílí své reporty na Facebooku s přáteli, které poznala na různých závodech. „Vždycky napíšu krátký text s fotkami a potom ho vytisknu. Jsou to vzpomínky.“ Vzpomínky pečlivě uchovává, stejně jako fotografii, kterou mi ukazuje na titulní straně roadbooku závodu Trail des Pyramides Noires.

Mezi své nejlepší vzpomínky řadí právě tento trail v Oignies na severu Francie. Nadšeně vypráví o 110 kilometrech, které zvládla za 13 hodin a 50 minut: „Vyrážíte uprostřed noci a pak stoupáte tmou. Moc nevíte, co se děje, jste sami, a přitom je kolem vás neskutečně živo. Když noc skončí, je to nádhera: vidíte haldy, přírodu, ptáky, všechno slyšíte.“ Neměla tušení, že figuruje mezi nejlepšími, a tak skončila čtvrtá celkově a první mezi ženami. „Běhat po bývalých dolech je jako být na Měsíci.“

Vzpomíná také na svůj poslední maraton v Paříži, kde si zlepšila osobní rekord na „nádherné trati, podél které pořád někdo povzbuzuje“. Pro tuhle běžkyni z Abbeville to byly 3 hodiny a 20 minut štěstí. Nestála přitom „ve správném koridoru, protože si myslela, že poběží za 3:30“, a musela se proplétat mezi ostatními běžci.

Budoucnost před ní

Příští 28. června se Virginie postaví na start čtyřiadvacetihodinovky a doufá, že „pokoří dvoustovku“. Chce si spravit chuť po frustrující premiéře v Eppeville v roce 2018, kterou poznamenaly problémy s měřením. „Do sedmi ráno jsem byla první, ale v cíli mi naměřili 178 kilometrů, tedy méně, než ukazovaly moje hodinky: 186 kilometrů.“ V hlase je stále slyšet jistá hořkost, dnes už je ale sebevědomá.

Když jsme se 12. června potkali, měla právě za sebou poslední velký tréninkový blok a chystala se před závodem ubrat kilometry. „Tři týdny před závodem vždycky zařadím velký blok. V posledním týdnu se pokusím zvolnit. Bude mě to svrbět.“

Tahle čtyřiadvacetihodinovka nemá oficiální certifikaci, takže se v ní nebojuje o žádný titul. „Upřímně je mi jedno, jestli má certifikaci. Nejsem velká závodnice. Dívám se hlavně na to, jak daleko to je, abych se pak mohla snadno vrátit domů.“ Její klub ji ale povzbuzuje, aby startovala na certifikovaných čtyřiadvacetihodinovkách. Závody totiž málokdy opouští bez medaile na krku.

Běžkyně ze Sommy má na dohled několik dalších titulů. 14. září 2025 se zúčastní francouzského mistrovství v půlmaratonu v Auray-Vannes a chce ve své kategorii získat další titul. „Není to úplně správné, ale nejdřív jsem se podívala, jestli se cesta vyplatí… a mám šanci,“ dodává s úsměvem.

31. května si v Abbeville vybojovala také kvalifikaci na francouzské mistrovství v běhu na 10 km. A to se hodí: závod se poběží v Troyes, tedy nedaleko jejího domova. Pro mistryni kategorie M4 je to velká výhoda. Kvůli práci je totiž těžké podniknout rychlou cestu na jih kvůli jedinému závodu, nemluvě o nákladech, které by to znamenalo.

Upřímně je mi jedno, jestli má závod certifikaci, nebo ne. Nejsem velká závodnice. Dívám se hlavně na to, jak daleko to je, abych se pak mohla snadno vrátit domů.

Nezasloužila si Virginie Durand pořádnou pozornost za svůj mimořádný běžecký život? Tak hluboká vášeň pro běh si zaslouží oslavu. Za necelý týden posune tahle běžkyně své fyzické limity a pokusí se během 24 hodin překonat symbolickou hranici 200 kilometrů. Držíme jí palce. Pokračování příště…