Clément Gass, nevidomý běžec a světový rekordman: „Maraton se dá běhat každý den po snídani“

Na startu pařížského závodu na 20 km, který se poběží 12. října, se objeví neobvyklý a mimořádně odolný účastník. Běžec se zrakovým postižením, kterému ale rozhodně nechybí odvaha. Marathons.com s ním mluvil téměř hodinu a dvacet minut. Rozhovor se pohyboval na pomezí sportovní výpovědi, životního příběhu a filozofického zamyšlení. Protože Clément Gass nikdy nečekal, až mu někdo vyznačí trasu. Alsasan, který vystudoval inženýrství a je vášnivým vynálezcem, proměnil svůj zrakový handicap v prostor pro experimentování. Díky hlasové GPS běhá zcela samostatně, od maratonu až po dlouhé horské přechody. Držitel světového rekordu v maratonu bez asistence, rodák z Lutzelhouse v departementu Bas-Rhin, se pustil i do těch nejnáročnějších terénů, od GR20 po strmé svahy Vogéz. Vždy s chutí vydat se tam, kde ho nikdo nečeká. Schaffhouský kluk, rovněž z Bas-Rhinu, během své cesty neposouval jen vlastní limity a nezasvěcoval další nevidomé do trailu. S organizací Vue du Cœur také vyvíjel pomůcky pro samostatný pohyb a sdílel filozofii, v níž handicap nikdy nemaže svobodu volby. V rozhovoru osmatřicetiletý všestranný sportovec vypráví o drobných krizových momentech mimo trasu, velkých běžeckých radostech, přesvědčeních inženýra-kutila i o své stále stejné chuti zůstávat mimo světla reflektorů. Setkání s běžcem, který boří zažité představy a každý krok proměňuje v dobytí svobody.

Běhat jste začal ve dvanácti letech v rodném Alsasku. Na co z prvních běžeckých krůčků a z prvního závodu vzpomínáte nejvýrazněji?

Začal jsem běhat, abych se mohl pohybovat. Pro nevidomého je jiný způsob přesunu složitý. Běh je vlastně rychlejší chůze: se stejným způsobem pohybu se dostanu dál. První vzpomínka je na běhání za bratrem v supermarketu. Rodiče nakupovali a my se nudili, tak jsme obíhali regály pořád po stejné trase. Jednou jsem zrychlil tolik, že jsem v plné rychlosti narazil čelem do sloupu. Jako dítě jsem si řekl: „Ale vždyť tam minule nebyl!“ Mohlo mě to traumatizovat, jenže mě to naopak naučilo vytvářet si přesné mentální mapy všech prostředí, kde se pohybuji. Skutečné oficiální závody přišly mnohem později, po dvacítce, možná až kolem pětadvaceti. Už předtím jsem běhal menší místní závody, například 5 km Châteaux d’Ottrott. Tehdy jsem někdy neměl na startovné, a tak jsme s kamarády studenty občas běželi s davem bez čísla a čas si měřili sami.

Už jako dítě jste vyrážel na túry sám, jen s bílou holí. Jak tyto zkušenosti budovaly vaši propriocepci a sebejistotu?

Přišlo to velmi postupně. Po nevidomém člověku nemůžete chtít, aby ze dne na den začal běhat sám. Začíná se chůzí, potom rychlou chůzí a pomalým během na rovném a bezpečném povrchu: na stadionu, trávníku nebo fotbalovém hřišti. Pak přijdou klidné silnice a široké polní cesty. Postupně se přidává tráva, kořeny, les, převýšení, kameny… Jsou to roky praxe.

Běh přirovnáváte z hlediska svobody k přechodu z kola do auta. Můžete to vysvětlit?

Běh je jediný způsob pohybu, kterému se mohu věnovat, aniž bych byl na někom závislý. Nepotřebuji povolení, řidiče ani jízdní řád. Vyrazit můžu kdykoli. Na deseti kilometrech je rozdíl mezi chůzí rychlostí 4 km/h a během rychlostí 10 km/h obrovský. Je to podobný poměr jako mezi kolem a autem.

„V přírodě mi nikdo nepřipomíná, že jsem nevidomý.“

Běhat sám a bez vodiče vám dává specifický pocit svobody. Co se pro vás mění?

Začínal jsem bez vodiče na známých místech. Vodiči zasahovali jen při závodech nebo rychlých trénincích. Mimo ně jsem vždy mnohem víc běhal sám. Bez vodiče závisím jen na svém programu, ne na programu někoho dalšího. Je to také způsob, jak zapomenout na svůj handicap. V přírodě mi nikdo nepřipomíná, že jsem nevidomý. Ani zvířata ne. Bojí se mě stejně jako člověka bez postižení.

Proč vám nevyhovoval klasický způsob s vodičem a šňůrou?

Nic proti němu nemám, ale omezuje svobodu. Když běžím sám, jsem kapitánem na palubě. Jakmile jsme spojeni šňůrou, trasu určuje vodič. Já potřebuji svou trasu řídit sám, jako by v mé hlavě vznikala živá geografie.

© Clément Gass v plném nasazení dokazuje, že nevidomý běžec si může zcela samostatně razit vlastní cestu. © Sébastien Bozon

Bál jste se při prvních skutečně sólo výbězích?

Strach je neustálý, ale nejde o panickou hrůzu. Je to maximální pozornost. Kdykoli mohu zakopnout, sejít z cesty nebo spadnout do díry. Hůl mi pomáhá předvídat, ale nepokryje sto procent terénu. Pravidelně se stává, že z cesty vyběhnu. Rozdíl mezi středem a krajem totiž nebývá z hmatového hlediska vždy dost výrazný. Hůl nedokáže reliéf vnímat dokonale a v určitém tempu stačí desetina sekundy: jedna noha došlápne vedle, hned za ní druhá a najednou jsem úplně mimo stopu. V takové chvíli musím reagovat okamžitě. Když levá noha sjede do prázdna, pravá ji vzápětí následuje. Je třeba vrhnout se stranou a rukou se zachytit stabilní části terénu. Naštěstí ve Vogézách výběh z cesty neznamená pád z padesátimetrového útesu. Jsou tam strmé, nestabilní svahy, ale ze zeminy, takže se člověk většinou dokáže zachytit.

V roce 2015 jste spoluvyvinul hlasovou GPS aplikaci přizpůsobenou vašim potřebám. Jak ten nápad vznikl? A jak konkrétně funguje třeba při závodu na 20 km v Paříži?

Původně s tím přišel jeden výzkumník. Vyvinul aplikaci pro pěší turistiku. Řekl jsem mu, že všechny, které jsem do té doby vyzkoušel, byly nepoužitelné. Nakonec jsem zjistil, že jeho systém je lepší než ostatní, i když stále nebyl dokonalý. Protože jsem vystudoval inženýrství, začali jsme spolupracovat: on se staral o kód, já o nápady a algoritmickou logiku. Postupně jsme vytvořili hlasovou GPS, která kombinuje GPS, kompas, gyroskop a senzory telefonu, takže je mnohem přesnější. Trasou lze také pracovat individuálně: při průzkumu si zaznamenat změnu sklonu, padlý strom nebo jakékoli jiné nebezpečí. Při příštím běhu pak můžu vyrazit s jistotou, protože hlas mě na nebezpečí upozorní dřív, než k němu dorazím. Každých sedm sekund mi hlasový výstup oznámí směr a vzdálenost k dalšímu klíčovému bodu. Například: „v jednu hodinu, za 53 metrů, odbočte na dvě hodiny“. Z rozdílu vzdáleností mezi dvěma hlášeními poznám, jak rychle běžím. Je to přesné a především použitelné i v plné zátěži.

Zažil jste technické problémy, například výpadek kompasu při svém prvním trailu na 27 km?

Ano, ze začátku se objevovaly chyby. Na tomto trailu byly po dvanácti kilometrech pokyny špatně. Naštěstí jsem trasu znal a běželi tam i další lidé. Občas jsem odbočil špatně, ale vždy jsem se dokázal zorientovat, buď díky dobrovolníkům, nebo prostě podle hlasu speakerů, který se nesl z dálky. GPS je pořád jen nástroj, ale člověk musí vždycky umět pokračovat i bez ní.

„Ten čas 4:04 v maratonu měl symbolickou hodnotu: ukázat, že člověk může běžet sám, bez vodiče, a vytvořit oficiálně uznávaný výkon.“

Držíte světový rekord nevidomého běžce v maratonu bez asistence, 4:04 v Cernay-La-Ville v departementu Yvelines. Jak jste ten okamžik prožíval?

Pro mě to nebyl cíl sám o sobě, spíš důsledek. Rekord pro mě znamená méně než radost z běhání v lese nebo na horách. Ten čas však měl symbolickou hodnotu: ukázat, že člověk může běžet sám, bez vodiče, a vytvořit oficiálně uznávaný výkon. Doufám, že to povzbudí další lidi se zrakovým postižením, aby to zkusili.

Přemýšlíte už o dalších inovacích, které by mohly běh nevidomým ještě více zpřístupnit?

Vždycky je kam se posouvat. Když se autonomní auta dokážou ve vysoké rychlosti řídit s mimořádnou přesností, proč by to zítra nemohl zvládnout běžec? Zůstává otázka ceny: chytré telefony a aplikace musí být dostupné. Do nových projektů bych se rád zapojil, ale ne sám. Vývoj aplikace vyžaduje skutečný tým. A nejde jen o běh. Třeba při čtení je rozpoznávání textu stále velmi nepřesné. Na čistý a nový tištěný text funguje dobře, ale jakmile se objeví tabulky, grafy nebo rukopis, je prakticky nepoužitelné. Je tu obrovský prostor pro zlepšení.

Prošel jste také Alsaskem a dokonce jste absolvoval GR20, 180 km na Korsice. Bylo to těžší než maraton?

GR20 je mnohem těžší než maraton. Trvá deset dní, přidá se únava, bolest a někdy dokonce i zlomenina. Především je to psychická zkouška. Maraton se dá běhat každý den po snídani.

© Clément Gass se bez váhání vydává na stezky Vogéz, které má tolik rád. © Materiály poskytnuté redakci

V roce 2016 jste vytvořil světový rekord na 54 km s převýšením 2 020 m za 9:38, opět bez asistence. Co vám na této výzvě utkvělo nejvíc?

Nejspíš to bylo těžší než maraton. V horách je riziko neustálé, zátěž trvá déle a fyzicky člověk dostává zabrat od začátku do konce. Je to ale i jiný druh radosti, který kombinuje výkon s permanentním soustředěním.

Stanovujete si ještě výkonnostní cíle?

Ne takové, které by se daly přesně vyjádřit číslem. Chci podat co nejlepší výkon. Neběhám kvůli konkrétnímu času, ale abych se zlepšoval a posouval vlastní limity. Nevěřím v neustálé navyšování extrémních vzdáleností: běžet 200 nebo 300 km bez spánku znamená ohrožovat zdraví. Raději budu celý život pravidelně běhat 70 km, než se zničit při jediném velkém výkonu.

„Neustále si vytvářím mentální mapu míst, kterými procházím.“

Když popisujete svůj způsob běhání, často mluvíte o „živé geografii“. Co tím myslíte?

Neustále si vytvářím mentální mapu míst, kterými procházím. Každý zvukový detail, každý terénní zlom i každý pach mi slouží jako orientační bod. Když jsem nějakou cestu prošel jednou, dokážu si ji zapamatovat a později se na ni samostatně vrátit. Jako bych si terén v hlavě kreslil vrstvu po vrstvě.

Zasvěcoval jste do trailu další nevidomé. Co vám sdílení zkušeností přináší?

Především prostou radost ze sdílené vášně. Čím víc nás je, tím víc se smějeme! Nejvíc se mě ale dotýká, když někdo zjistí, že dokáže něco, co považoval za nemožné. Na horách občas potkám turisty, kteří trochu tápou, a cestu jim ukazuji já. Vždycky je to překvapí, protože si lidé představují, že nevidomý má orientačních bodů méně. Ve skutečnosti se ve známém terénu někdy pohybuji jistěji než vidící lidé, kteří ho objevují. Perspektiva se tím úplně obrátí: v tu chvíli už žádný handicap není. Jsou tu jen lidé, kteří sdílejí stejný prostor, každý se svými silnými stránkami a limity.

Říkáte, že chcete, aby se „maraton bez asistence stal uznávanou disciplínou“ a vaše časy byly srovnatelné s výkony vidících běžců. Jak by se podle vás měla tato praxe promítnout do oficiálních výsledků?

Dnes závodím v pořadí s vidícími. Když skončím tisící z dvou tisíc, nejsem ani první, ani poslední, a dává to smysl: hodnotí mě ve stejném závodě jako ostatní. Proč ale nevytvořit paralelní kategorii, která by tuto disciplínu víc zviditelnila a přilákala k ní další lidi? Přál bych si, aby závody handicapovaných sportovců a ostatních probíhaly společně, jako jedna velká oslava. V některých sportech, například v judu, existují kategorie podle hmotnosti nebo věku. Stejně dobře by mohly vzniknout podle typu handicapu. To by byla skutečná integrace, ne dva paralelní světy.

„Nikdo nejezdí ‚handivlakem‘ do ‚handipráce‘, tak proč mluvit o ‚handisportu‘?“

Jak se díváte na postavení handicapu ve sportu ve Francii dnes?

V každodenním životě žijeme všichni společně. Nikdo nejezdí „handivlakem“ do „handipráce“, tak proč mluvit o „handisportu“? Tato terminologie dobře ukazuje, že rozdělení stále přetrvává. Na vrcholové úrovni jsou soutěže oddělené, ale v klubech je integrace často mnohem přirozenější. Paralympiáda vzbudila velký zájem, jenže ten rychle opadl. Sport lidí s handicapem se příliš často bere jako okrajový fenomén. Sním o systému, v němž by integrace byla normou, stejně jako by jí měla být mezi mužským a ženským sportem. Dodnes pořádáme dva oddělené světové poháry, jako by se tyto světy nemohly potkat.

V roce 2024 jste nesl paralympijský oheň. Co jste v tu chvíli cítil?

Byl to výjimečný okamžik. Mohl jsem se tak stát součástí olympijského hnutí, i když moje disciplína nezapadá do obvyklých škatulek. Ten den se sešli lidé s velmi různými příběhy, od školáka na vozíku po vrcholového sportovce. Když mi předal oheň, skutečně jsem cítil pouto, které spojuje všechny tyto rozdíly.

Prostřednictvím organizací Vue du Cœur a Yvoir vyvíjíte pomůcky pro samostatný pohyb a pomáháte dalším nevidomým. Co vám to přináší po lidské stránce?

Práce v neziskové organizaci přináší především uspokojení z toho, že společně posouváme věci kupředu. Teď pracujeme na odolnější a praktičtější verzi hole, která bude užitečná sportovcům i v každodenním životě. Každý výběh je testovací dráha: zkouším nové koncovky, sleduji jejich opotřebení a prověřuji je až na hranici možností. Zabírá mi to hodně prostoru v hlavě, ale právě díky tomu je projekt konkrétní a užitečný.

V organizaci se angažuji asi deset let. Původně vznikla, aby pomohla jednomu mladému člověku se zrakovým postižením, později se otevřela i dalším. Dodnes zůstává malá, a právě to mi vyhovuje: projekty jsou zvládnutelné, bez těžkopádné administrativy, ale přinášejí skutečný užitek do každodenního života. A především vytvářejí prostor, kde můžeme sdílet zkušenosti a společně se posouvat.

Kdybyste měl mladým sportovcům s handicapem předat jediný vzkaz, jaký by to byl?

Necítím se úplně oprávněný říkat jim, co mají dělat. Kdybych ale měl poradit, řekl bych: neposlouchejte nikoho… ani mě! Všichni máme stejnou schopnost rozhodovat o svém životě, s handicapem i bez něj. Důležité je nenechat se zavřít do norem a předsudků. A také se naučit vidět sklenici zpola plnou, nebo třeba jen z jedné desetiny. Protože i ta desetina je obrovská: je tolik věcí k objevování, že jeden život nestačí na to, abychom je všechny prožili. Právě tahle část, jakkoli malá, dává člověku chuť jít dál.