Géraud Paillot, maratonec v exoskeletu: „O tom, kdo je pozván na oslavu, nemůže rozhodovat čas“

Než ho uslyšíme promluvit, zastavme se na okamžik u obrazu, který se před námi odehrává. Géraud Paillot, odhodlaná postava, kráčí vpřed. Hranice mezi námahou a poezií se téměř stírá. Muž v exoskeletu přezdívaném „Kyogo“ (zkratka pro „Keep On Going“) jen „nechodí“. Krok za krokem přepisuje představu o tom, co je možné. Bretonovi, kterému je dnes 55 let, byla v roce 2004 diagnostikována roztroušená skleróza. Nedávno zvládl další výzvu, když s exoskeletem dokončil solidární maraton Mont-Saint-Michel. Po devíti hodinách chůze proběhl cílem s hrdostí. Toto chronické onemocnění totiž napadá nervový systém a může ztěžovat chůzi, koordinaci i vidění. U každého člověka se projevuje jinak. Vyléčit ho zatím nelze, léčba však pomáhá zvládat každodenní život. Jako zakladatel spolku Aventure Hustive propojuje Géraud Paillot extrémní sport s občanskou angažovaností. Své výzvy, mezi něž patří například přejezd z Paříže do Marseille na kajaku, série závodů Ironman nebo plavání v ledové vodě, proměňuje v poselství naděje. Pro Marathons.com promluvil otevřeně a bez příkras o svém pohledu na sport, inkluzi a překonávání sebe sama.

Co vás přivedlo k běhání v exoskeletu?

U každé výzvy, do které se pustím, slýchám: „To není možné.“ Mě to ale nezastaví. Naopak mě to nutí hledat řešení, zkoušet své limity a ukazovat, že technologie může rozšířit hranice toho, co je možné. Pro mě to není jen pomůcka. Je to způsob, jak překonávat sám sebe a vysílat poselství o inkluzi ve sportu.

Zdá se, že mentální příprava hraje ve vašich závodech klíčovou roli. Proč?

Bez mentální přípravy bych maraton v exoskeletu nedokončil. Každý kilometr vyžaduje vytrvalost, ale především neuvěřitelnou práci s hlavou. Člověk musí věřit sám sobě, předvídat potíže a soustředit se na své pocity, tělo i dech. Je to každodenní učení, které přesahuje sport.

Technologie se stává nástrojem inkluze, ne pouze zdravotnickou pomůckou.

Jak exoskelet změnil váš pohled na sport a každodenní život?

Vrací svobodu, kterou považujeme za samozřejmou. Chodit, běhat, stát vedle ostatních a sdílet společné chvíle. To všechno najednou získává velkou cenu. Ve sportu umožňuje být aktivní, účastnit se a prožívat společnou zkušenost. V životě dodává sebevědomí a samostatnost. Technologie se stává nástrojem inkluze, ne pouze zdravotnickou pomůckou.

Mluvíte o „handiwashingu“ a odškrtávání kolonek. Můžete to rozvést?

„Handiwashing“ znamená, že se někdo pouze tváří, že začleňuje. Pár lidí s handicapem se postaví stranou kvůli PR nebo image, aniž by se přemýšlelo o skutečné inkluzi. Skutečná inkluze znamená běžet po stejné trati, sdílet námahu a být vnímán jako plnohodnotný účastník, ne jako symbol.

Na jaké překážky jste narazil u pořadatelů závodů?

Mnozí odmítají ze strachu nebo z nedostatku představivosti. Nabízeli mi oddělené závody „pro handicapované“, přestože mým cílem bylo běžet se všemi. Pořadatelé až příliš často dělají jen minimální ústupky a nepřemýšlejí o celku. Správná otázka by měla znít: Jak můžeme všechny účastníky pustit na stejnou trať?

Jak by měl být inkluzivní maraton koncipován od samého začátku?

Trať i asistenční opatření je třeba navrhnout s ohledem na různé typy handicapu, ale zároveň se vyhnout snaze zpřístupnit úplně všechno za každou cenu. Je například možné umožnit účast lidem v exoskeletech, na vozících nebo nevidomým a současně zajistit bezpečí i radost všech. Inkluze nespočívá ve vytvoření další oddělené kategorie.

Technologie bude dál otevírat nové obzory. Umožní běhat v horách a pustit se do trailů, přitom zůstat v bezpečí a společně s ostatními.

Které technologické inovace by mohly změnit inkluzi ve sportu?

Exoskelety, joëletty, navigační pomůcky pro nevidomé… To všechno umožňuje sdílet trasy, které by jinak byly nepřístupné. Technologie bude dál otevírat nové obzory. Umožní běhat v horách a pustit se do trailů, přitom zůstat v bezpečí a společně s ostatními. Je to nástroj, který pomáhá bourat fyzické i mentální bariéry.

Co si myslíte o časových limitech, které stanovuje řada maratonů?

Vylučují účastníky, kteří by závod dokázali dokončit pomalejším tempem. Sním o maratonu, v němž má každý na dokončení osm nebo devět hodin a v cíli se slaví společně. Inkluze znamená také svobodu zvolit si tempo a respekt ke schopnostem každého člověka. O tom, kdo je pozván na oslavu, nemůže rozhodovat čas.

Jak do přípravy zapojujete multisenzorické představy?

Pracuji se všemi pěti smysly: zrakem, sluchem, kinestetickým vnímáním, čichem a chutí. Pomáhá mi to rozvíjet vnímání kroku i tělesných pocitů. Mohu například zkrátit dobu kontaktu chodidla se zemí, abych chránil kolena, aniž bych se soustředil pouze na zrak. Je to technika, která rozvíjí netušené mentální i fyzické zdroje.

Jaký je rozdíl mezi mentální přípravou zdravého sportovce a sportovce s handicapem?

Pro všechny je nezbytná. Lidé s handicapem však mají tu výhodu, že si kvůli překonávání omezení musejí rozvíjet vlastní zdroje i kreativitu. Zvykají si hledat nové výzvy, předvídat situace a zvládat nečekané komplikace. To buduje pevnou a přizpůsobivou psychiku, která se stává výhodou v závodě i v životě.

Jak sport ovlivňuje vaše okolí a každodenní život?

Okolí hraje zásadní roli. Lidé kolem vás potřebují načerpat síly, sportovat a vyvětrat si hlavu. Pro mě zůstává běh jednoduchým a univerzálním prostředkem, stačí pár běžeckých bot. I půlhodina každé ráno přispívá k psychické rovnováze a fyzické přípravě. Sport se stává pojítkem rodiny i společnosti.

Skutečnou inkluzi nevytvoříme, pokud si každá federace zůstane ve svém vlastním silu.

Jaké poselství byste chtěl předat klubům a federacím?

Přestaňte lidi rozdělovat do oddělených škatulek. Jedna federace, univerzální licence a jasné klasifikace. Inkluze začíná zjednodušením administrativních pravidel, možností volby pro sportovce a uznáním jejich schopností bez ohledu na handicap nebo tempo. Skutečnou inkluzi nevytvoříme, pokud si každá federace zůstane ve svém vlastním silu.

Jaké místo mají v inkluzivním sportu rozmanitost a genderové identity?

Je třeba s nimi plnohodnotně počítat. Inkluzivita se netýká jen handicapu. Lidé z LGBT+ komunity, nebinární i transgender lidé, ti všichni musejí mít možnost zvolit si kategorii, pořadí nebo tempo. Je to otázka respektu, přirozenosti a rovnosti ve sportu. Každý účastník si zaslouží, aby ho ostatní viděli a slyšeli.

Kdybyste mohl uspořádat ideální maraton, jak by vypadal?

Byl by přístupný co nejširšímu spektru handicapů, otevřený všem tempům a s flexibilními časovými limity. Účastníci by si mohli vybrat, zda poběží „klasicky“, s exoskeletem, na vozíku nebo v joëlettě. Klasifikace by byla variabilní, oslava v cíli by ale zůstala společná. Smyslem je pustit všechny účastníky na stejnou trať a vytvořit skutečnou atmosféru sdílení.

Co jste si ze svých zkušeností odnesl a jaké závěrečné poselství chcete předat?

Inkluze je možná. Technologie dokáže otevřít cesty, které byly dříve uzavřené. To nejdůležitější je ale společná zkušenost: zdraví i handicapovaní, každý se svými silnými stránkami a limity, společně na jedné trati. Sport se tak stává prostředkem respektu, překonávání sebe sama a sounáležitosti. Pokud mohu ukázat, že se dá dojít dál, každý si může dovolit snít a zapojit se.