New Delhi jako první krok sprintera Dimitriho Jozwickiho na cestě do Los Angeles

Čtvrtý nejrychlejší čas sezony na 100 metrů ve své kategorii T38 dává Dimitrimu Jozwickimu sebevědomí před víkendovým mistrovstvím světa v paraatletice (27. a 28. září). Člen US Tourcoing Athlétisme touží po své první mezinárodní medaili. Po loňském pátém místě v Paříži, které označuje za „privilegované zklamání“, mluvil ergoterapeut o návratu k závodění, radosti z přednášek i o paralympijských hrách v Los Angeles 2028.

Mistrovství světa v New Delhi bude vaším pátým. Nejlepší výsledek jste zaznamenal v japonském Kóbe v květnu 2024, kdy vám k pódiu chyběly tři setiny. S jakými ambicemi přijíždíte do Indie?

Chci konečně proměnit šanci. Už několik let končím na čtvrtém nebo pátém místě, jako v Paříži v roce 2023. Momentálně mám v tabulkách čtvrtý nejlepší čas, 10,99, za Američany Jaydinem Blackwellem a Ryanem Medranem a Britem Thomasem Youngem. Přijel jsem si pro medaili. Jsem v dobré formě a věřím si. Podle mě vyhraje ten, komu se v den D podaří nejlépe všechno poskládat.

V létě jste absolvoval soustředění na Marie-Galante. Upravil jste přípravu?

V Guadeloupe jsem byl poprvé. Změnila se především délka sezony, což bylo potřeba opravdu předvídat. To, že jsem neměl halovou sezonu, mi také umožnilo po pařížských hrách vydechnout, strávit je a srovnat si všechno v hlavě. Sezona trvá už od ledna. Jinak jsem metodiku tréninku neměnil. Větší rozdíl je po psychické stránce. Mám mnohem menší tlak než v Paříži, alespoň pokud jde o celou přípravu na hry. Na mistrovství světa v New Delhi jedu uvolněnější.

Po nevyrovnané sezoně, kterou poznamenal mimo jiné zánět šlach, jste 12. července v Belfortu obhájil francouzský titul. Časem jste skončil za Axelem Zorzim (10,85), ale v bodovém hodnocení před ním (1118 proti 1086). Obrovská úleva…

Limit byl opravdu těžko dosažitelný. Činil 11,07 (limit A, zatímco limit B byl 11,31). V mé klasifikaci T38, určené pro sportovce s mírným omezením pohybu a koordinace dolní části trupu a nohou, to odpovídá výkonu z první dvacítky historických tabulek. I když jsem se loni pravidelně dostával k 11,00, 11,10 není 11,07. A 11,09 také není 11,07. Ten výkon bylo potřeba skutečně zaběhnout. Podařilo se mi to hned na začátku sezony, když jsem 11. května 2025 zaběhl 11,00 na mítinku ASA-Thop v Maisons-Alfort. Požadovali po nás formu v naší hlavní disciplíně na francouzském šampionátu. Samozřejmě jsem byl připravený a trénoval jsem. Když ale přišlo 10,99, uklidnilo mě to nejen kvůli nominaci, ale také kvůli přesvědčení, že se dokážu znovu dostat pod jedenáct sekund a zaběhnout časy, které mi v New Delhi mohou vynést medaili. V sezoně, která byla kvůli drobným zdravotním problémům trochu jako na houpačce, člověka takové časy opravdu potěší. A k tomu ještě francouzský titul. To je příjemný bonus. Na mistrovství světa se snažím jít se stejným klidem jako na francouzský šampionát.

Když jsme uznávaní jako výkonnostní sportovci na dráze podle svých výsledků, není důvod, abychom nebyli uznávaní také jako lidé, zaměstnanci, studenti, tátové, mámy nebo jako součást společnosti.
Dimitri Jozwicki, o pohledu společnosti na handicap

Timothée Adolphe, dvojnásobný paralympijský vicemistr z Paříže na 100 a 400 metrů, řekl našim kolegům ze STADION-ACTU, že odkaz pařížských her se nenaplnil. Rosario Murcia-Gangloff, která skončila v maratonu těsně pod stupni vítězů, je naopak smířlivější. Tvrdí, že se pohled společnosti na parasport změnil. Jak to vidíte vy?

Oba to vystihli. Ve srovnání s naprostou pustinou, kterou to mohlo být před pořádáním pařížských her 2024, je situace určitě lepší. Když to ale porovnáme s tím, co se říkalo o odkazu her, zviditelnění parasportu a sportu obecně, zůstaly jen útržky. Loni 14. září se konal den sportu jako připomínka průvodu, který jsme absolvovali na Champs-Élysées. Zároveň se ale mistrovství světa v New Delhi ani nevysílá v televizi. Zůstane prakticky utajené a sledovat ho budou jen naše rodiny nebo lidé, kteří nás sledují na sociálních sítích a dostanou odkazy přes stories. V tisku se o něm nepíše. A nemyslím si, že by televizní práva stála obrovské peníze, i kdyby nebylo možné vyslat na místo vlastní štáb. Pokud mluvíme o odkazu her, je skvělé, že se paralympijské hry v Paříži 2024 vysílaly nepřetržitě. Lidé, kteří tyto sporty během her objevili a chtěli by je vidět znovu, ale nebudou mít vždy čas ani možnost informace dohledat a pustit si přenos na YouTube. Zvlášť když se koná v New Delhi uprostřed září.

Může být podle vás jedním z klíčů k tomu, aby se mladí lidé začali sportu věnovat a aby se zlepšily pracovní podmínky profesionálních sportovců, začlenění paraatletů do stejných sportovních federací, v jakých působí sportovci bez handicapu?

Je to nekonečná debata. My sportovci do toho bohužel možná nemáme příliš co mluvit. Je to velmi politická otázka. Mohlo by být zajímavé mít federaci handicapovaných sportů pro disciplíny, které jsou skutečně specifické. Začlenění může fungovat tak, že by Fédération Handisport mohla dál existovat a poskytovat odborné zázemí přímo v terénu, případně nabídnout kvalitní realizační týmy. Sportovci by někdy mohli získat i výrazně větší prostředky, protože Fédération Handisport dnes zastřešuje letní i zimní paralympijské sporty a pracuje s jediným rozpočtem, který se rozděluje mezi různé francouzské týmy. Když musíte rozpočet dělit podle výsledků, her a posledních paralympiád, možnosti rozvoje sportu jsou omezené. Z druhé strany ale musí při přijetí pod křídla partnerské federace existovat skutečná vůle parasport rozvíjet. Nesmí jít jen o výkladní skříň nebo způsob, jak propagovat federaci, aniž by z tohoto spojení měl prospěch samotný sportovec s handicapem.

Pořádáte velké množství přednášek. Pomáhají tyto debaty měnit pohled na parasport?

Když se podíváme mimo sportovní prostředí, lidé s handicapem stále čelí silné stigmatizaci. Kvůli handicapu bývá jejich kariéra omezená, někdy je dokonce těžší získat práci, protože s touto představou se pojí spousta obrazů a stereotypů. Smyslem mých vystoupení je tento obraz rozebrat: mluvím o historii handicapu ve Francii, jeho různých podobách i o začleňování těchto lidí. Když jsme uznávaní jako výkonnostní sportovci na dráze podle svých výsledků, není důvod, abychom nebyli uznávaní také jako lidé, zaměstnanci, studenti, tátové, mámy nebo jako součást společnosti. Náš handicap nás nedefinuje, stejně jako nás nedefinoval během her, kdy se výkon stal nástrojem ke zviditelnění handicapu, místo aby tomu bylo naopak. Pokud veřejnost dokázala během her tento pohled změnit, není důvod, aby se stejná proměna neodehrála i ve společnosti.

Na sociálních sítích jste napsal, že jen několik týdnů poté, co jste prožil „nejintenzivnější událost svého života“, jste musel „znovu najít chuť, sílu a motivaci vyrazit za novým cílem“. O jaký okamžik šlo?

Šlo o pařížské hry, na které jsem se připravoval sedm let. Když sedm let žijete tímto snem, paralympijským snem, postupujete krok za krokem. Nejdřív se ve výkonech stabilizujete a pak se zlepšujete, až se v průběhu sezony pravidelně dostáváte do světové špičky, někdy dokonce na první místo ve své kategorii. Začnete snít a dovolíte si snít o medaili doma. Jenže realita dopadla jinak, protože pořád jde o stovku. Nebyl to žádný propadák, ale v den D to nevyšlo, skončil jsem pátý v čase 11,13. Zklamání bylo obrovské. Těžko se to přijímalo a trvalo to dlouho, protože mi to zpočátku ani pořádně nedošlo. Dlouho jsme žili v atmosféře oslav a sdílení. Až když se vrátíte do monotónnosti každodenního života, uvědomíte si, že je konec, že je to minulost. A že nejdelší roli ve vašem životě nebude hrát sportovec, který se na hry teprve chystá, ani sportovec, který právě závodí na hrách, ale sportovec, který už hry absolvoval. Je to privilegované zklamání, jestli to tak můžu říct, neuspět na hrách doma. Přesto jsem za to, co jsem mohl prožít, velmi vděčný. Je to hodně ambivalentní. Jsem šťastný, že jsem mohl pařížské hry zažít. Po sportovní stránce ale samozřejmě zůstane hořká pachuť.

Američan Jaydin Blackwell získal v Paříži paralympijský titul v čase 10,64 před krajanem Ryanem Medranem (10,97). Vyrazíte na svou třetí paralympiádu s cílem získat v roce 2028 tento titul v zemi strýčka Sama?

Je to samozřejmě můj nejvyšší cíl. Dnes si musím znovu najít důvody, které mě poženou dál. Když jste sedm let motivovaní jedním cílem a motorem je představa jedinečné sportovní události doma, není snadné najít nový pohon. Co může být v kariéře vrcholového sportovce vzrušujícího víc než závodit na vlastních hrách a vyhrát je? Takových příležitostí není mnoho. Přemýšlel jsem, čím se motivovat. Odpověď přišla poměrně přirozeně a brzy po zklamání z Paříže 2024. Řekl jsem si, že bych měl Američanům vzít to, pro co si přijeli do Paříže, a oplatit jim to stejnou mincí. To je můj cíl a nestydím se ho otevřeně přiznat. Svůj sport znám, znám sám sebe, vím, že na to mám, a musím ze sebe dostat to nejlepší. Nejdřív je tu ale New Delhi, první krok k nové motivaci a postupnému návratu na vrchol.

Osmadvacetiletý sportovec z Pont-à-Mousson si uvědomuje současnou situaci ve Francii i to, jaký odkaz po sobě zanechaly pařížské paralympijské hry 2024. Výsledky, profesí i svými vystoupeními chce pomoci měnit pohled veřejnosti. Svůj trojí život zasvětil myšlence, že „výkon“ a „handicap“ mohou stát na stejné úrovni.