Olivier Maria: „Jsem hrdý, že maraton běžím v sandálech“

Na „postavu“ Oliviera Marii jsme narazili na kruhovém objezdu v Lille. Při bližším pohledu jsme zjistili, že tenhle nadšenec do běhání a cyklistiky absolvuje poněkud šílený maraton v sandálech. Za lehkou a hravou fasádou se skrývá promyšlená filozofie. Olivier objevuje kouzlo minimalismu, aniž by si kladl malé cíle: v říjnu se vydá na výzvu z Dunkerque do Marseille!

Každý fenomén má svůj protějšek. Běhání zažívá boom a s ním roste i honba za vybavením. Většina běžců je (bohatě) vybavená. Jako protipól tohoto trendu se objevila jiná škola: minimalisté. Podle článku na lequipe.fr z letošního srpna se jim říká také „naked runners“. Olivier Maria nepotřeboval, aby tento fenomén dostal jméno, a už dávno se vydal cestou střídmějšího přístupu. Za pár týdnů ho navíc podpoří neobyčejnou cestou z Dunkerque do Marseille.

Olivieri, jak jste se stal tak zapáleným běžcem?

Běhat jsem začal před deseti lety, na konci studia. Bylo to v Grenoblu během posledního roku na škole. Kamarád mě tehdy vytáhl běhat do hor. V té době mi připadalo, že v horách se přece „běhat“ nedá (smích). Zkusil jsem to s ním a okamžitě jsem se do toho zamiloval. Začal jsem klasickými distancemi, desítkou a půlmaratonem, a pak postupně přidával. Téma mě opravdu pohltilo, četl jsem všechno, co se mi dostalo pod ruku, hlavně o výživě. Pořád mě fascinuje (pozn. red.: Olivier na toto téma vydal knihu Performer en mode cétogène). Věděl jsem, že z Grenoblu brzy odejdu, a tak jsem si poslední rok užíval naplno. Trail mě úplně pohltil. Po přestěhování do Lille jsem musel začít znovu a vrátit se na silnici. Zároveň jsem objevil, nebo spíš znovuobjevil, cyklistiku.

A pak přišel další „záblesk“? Co vás na dlouhých distancích láká?

Ano, obrovský! Objevil jsem dálkovou cyklistiku a okamžitě mě chytla. Všechno začalo zraněním. Psal se rok 2020. Připravoval jsem se na maraton ve Valencii a přepálil jsem trénink. Utrpěl jsem únavovou zlomeninu, přesto jsem běžel zraněný a dopadlo to katastrofálně. Abych mohl dál sportovat, pořídil jsem si kolo. A brzy nato jsem se objevil na závodě Race Across France, který jsem absolvoval dvakrát. Tehdy mě jízda na kole bavila natolik, že jsem s běháním úplně přestal. Od té doby dělám obojí souběžně. Čím delší, tím lepší. Na dlouhé distanci procházíš spoustou různých fází. Z psychického hlediska je nesmírně zajímavé strávit tolik času v zátěži. Musíš řešit spoustu věcí: spánek, zdřímnutí, jídlo. A pak sledovat, jak kolem tebe ubíhá krajina.

Čím delší, tím lepší
Olivier Maria

Na Instagramu z vašeho maratonu na kruhovém objezdu u Porte de Paris je vidět, že běžíte v sandálech. Jsme zvědaví…

Řekněme, že sandály jsou součástí mého vývoje. Ke střídmosti jsem měl vždycky blízko. Už několik let v tomhle vybavení běhám. Když jsem se kdysi začal do hloubky zajímat o běhání, narazil jsem na tento přístup v článku od „Clinique du Coureur“. Psalo se v něm, že s nápravou některých pohybových vzorců a zkoušením sandálů není potřeba čekat dvacet let běhání. Přesvědčilo mě to. Zásadní pro mě byla také kniha Born to run od Christophera McDougalla. Dnes běhám v sandálech Panta sandals. Pro zajímavost, letos v létě jsem výrobce značky navštívil při cestě Lille–Amsterdam, celkem 300 kilometrů tam a zpět v sandálech. Dílnu má v Haarlemu.

Nejde jen o etiku. Vyhovují vám sandály i z hlediska výkonu?

Na své skromné úrovni si myslím, že ano! Svůj první maraton pod tři hodiny jsem v roce 2023 zaběhl za 2:58:18, právě v sandálech Monk Sandals, což byl můj první pár. Možná bych byl v karbonových botách rychlejší, ale takhle jsem naprosto spokojený. Dokonce jsem hrdý, že maraton běžím v sandálech. Stejně jako každý jiný ale chci při závodě běžet co nejrychleji. Když člověk neběhá úplně mizerné časy, začne to lidi zajímat a nutí je to přemýšlet. Vím, že to u veřejnosti i běžců vyvolává reakce. Běhání v sandálech je specifický přístup. Musíš upravit techniku, odlehčit a zkrátit krok a zvýšit frekvenci. Krok je potřeba zkrátit, protože nedošlapuješ tolik na patu. Tělo si rychle zvykne. A za posledních pět let jsem neměl jediné zranění.

Jádrem projektu „la France en courant“ je upozornit na střídmější způsob života?

Ano, a sandály jsou dobrým ambasadorem, jak s tím začít. Lidé, kteří mě potkají, jsou zvědaví, a nosit je je přesvědčivější než o nich mluvit. Mám chuť vykřiknout do světa běhejte v sandálech, stejně jako mám chuť vykřiknout nelétejte letadlem! Jenže „prodávat“ lidem nějakou myšlenku bývá kontraproduktivní. Otázky si musí položit sami. Já jen zasévám semínko a povzbuzuji k dobrodružstvím bez startovního čísla. U téhle cesty z Dunkerque do Marseille, kterou samozřejmě absolvuji v sandálech, je mým cílem ukázat, že za dobrodružstvím není nutné letět přes půl planety. Přijde mi důležité uvědomit si, že za krásnými závody nemusíme cestovat daleko. Často je máme přímo před nosem. Pravidla hry si můžeme vymyslet sami. Otevřít novou cestu, která bude svobodná. Ale pozor, nechci nikoho poučovat. Všichni se potýkáme s vlastními rozpory. Měl jsem štěstí, že jsem v roce 2024 startoval na UTMB, a vzhledem k tomu, co tento závod představuje, to pro mě byla velká událost. Přesto je spousta věcí, se kterými se na místě neztotožňuji. Třeba ta obchodní stránka…