Paralympionička Rosario Murcia-Gangloff už vyhlíží Los Angeles 2028

Rosario Murcia-Gangloff (60) doběhla na paralympiádě v Paříži v maratonu kategorie T12 čtvrtá v čase 3:13:50. Třicet dva let po startu na olympijských hrách v Barceloně 1992 mezi zdravými se už připravuje na Los Angeles.

Dodnes z toho má husí kůži. Lyonňanka, výrazná postava francouzských středních tratí 90. let (28 reprezentačních startů), skončila 8. září 2024 na paralympiádě v Paříži těsně pod stupni vítězů. Po telefonu, cestou z tréninku, se dlouze rozpovídala o své vášni pro běh, životní filozofii i posledních výsledcích. A to jí bude brzy 61 let, prosím pěkně.

Rosario, téměř rok po paralympijských hrách, jaké vzpomínky vám zůstaly?

Vzpomínky na Paříž mám vryté hluboko v hlavě. Bylo kolem toho tolik nadšení. Přitom jsem zažila i Barcelonu (1992). Už tehdy to bylo kouzelné, protože všechno bylo skvěle zorganizované. Bylo to nádherné. Moje první hry. Ale můžu vás ujistit, že Paříž, i když jsem dnes hendikepovaná, byla neuvěřitelná. Lidé byli úžasní. Byli šťastní. Na chvíli jsme úplně zapomněli, co se děje ve světě. Bude těžké to příště překonat. Panovala tam rovnost mezi sportovci s hendikepem a bez něj, žádná diskriminace. Pro lidi s hendikepem je přitom velmi těžké, protože nedostávají finanční podporu. Musí si najít místo, kde budou trénovat. Teď přichází nostalgie. Nedávno jsem byla v Paříži, protože tam můj manžel pracuje a je herec. Znovu jsme prošli část Champs-Élysées. Běhal mi z toho mráz po zádech.

Podle toho, co říkáte, to bylo dokonce lepší než vaše první olympijské hry…

Bylo to jiné, protože v Barceloně jsem byla mladší. Pro každého sportovce, bez ohledu na disciplínu, byly cílem právě hry. Ať už jste měli skončit vpředu, nebo vzadu. Tehdy jsem byla u rodičů, protože jsem dcera přistěhovalců. Tatínek pochází z Barcelony. Babička tam tehdy ještě bydlela. Dnes už nežije, ale chodila jsem k ní na jídlo. Bydlela 600 metrů pěšky ode mě. Všechno pro mě tehdy bylo kouzelné. Nám to připadalo normální, protože jsme vrcholoví sportovci. Když se ale po třiceti letech ohlédnete zpátky, máte víc moudrosti a méně mladického elánu, neumím to ani popsat. Bylo to kouzelné.

Timothée Adolphe, dvojnásobný paralympijský vicemistr z Paříže (100 a 400 m), řekl, že odkaz her se nenaplnil. Souhlasíte?

Rozumím tomu, co Timothée říká. Opravdu mu rozumím, protože je pravda, že o lidech s hendikepem bychom mohli mluvit víc. Nesmíme ale zapomínat, že ještě před pěti nebo i deseti lety se o hendikepu téměř nevědělo. Nemluvilo se o něm. Nebyla žádná reklama. Lidé dnes vnímají parasport jinak.

Rosario Murcia-Gangloff doběhla v maratonu paralympijských her v Paříži (T12) čtvrtá v čase 3:13:50, 32 let po startu na olympijských hrách v Barceloně 1992 mezi zdravými. Nyní se připravuje na Los Angeles. Poté, co v listopadu 2024 podala žalobu na svůj atletický klub v Béziers (BCAM), už nejstarší členka francouzské delegace hledí do budoucnosti a má plány na rozdávání.

» U mladých je cílem zlepšovat se. U starších je cílem udržet se. «
Rosario Murcia-Gangloff

Po maratonu na paralympiádě v Paříži jste řekla, že v roce 2028 pravděpodobně poběžíte v Los Angeles. Platí to stále? Pokud ano, jak budou vypadat vaše příští tři roky?

Jdu do dalšího olympijského cyklu. V Paříži jsem doběhla trochu se sebezapřením. Jsem naživu, jsem zdravá a v dobré kondici. Jak říká můj manžel (Gilles Gangloff): „Přestaň blbnout (smích).“ S trenérem (Bernard Pelletier) jsme v mnoha ohledech pořádně ubrali. Nevíme, kdy se poběží maraton na mistrovství světa. Měl by být v Novém Dillí (27. září až 5. října), ale v programu není. Pro jistotu se připravím na jeden na konci sezony, Marathon Vert de Rennes, o víkendu 25. října. Musím nějaký maraton absolvovat, abychom si udrželi status vrcholového sportovce. Výsledek se započítá do mezinárodního žebříčku. Snažím se šetřit, abych své tělo zbytečně nevyčerpávala. Už mi není dvacet. Zaběhla jsem si pro radost 5000 a 3000 metrů, do dlouhých tratí jsem se nepouštěla. Trochu se připravuji, protože roky přibývají. U mladých je cílem zlepšovat se. U starších je cílem udržet se. Po francouzském mistrovství na 5000 metrů v Belfortu (5. místo v absolutním pořadí za 20:12,96) jsem téměř na týden úplně vypnula. Tento týden se postupně vracím a od srpna začnu s předmaratonskou přípravou.

Rozhodla jste se založit v Béziers atletický klub. Co vás k tomu vedlo?

Ano. Pan Ménard (starosta Béziers) a odbor sportu mi povolili založit další klub a od nové sezony se tak stane. Vznikne druhý klub. Už teď budeme mít přes 55 registrovaných členů. Nadále budu trenérkou. Můj manžel bude předsedou. Ve výboru budou i další kamarádi. A jako pokladní si vezmu na pomoc účetního. Trénovat budeme na stejném stadionu. Se stejnými časy jako obvykle. Klub už je založený. Bude se jmenovat Grand Béziers Athlète Trail. Jednoduše. Trail je totiž součást běhání. Intervaly se běhají na dráze i v terénu. Pořád je to běhání.

Můžu s ním běžet se zavřenýma očima, není s tím žádný problém.
Rosario Murcia-Gangloff o svém vodiči Mathieu Lerouxovi

Byla jste patronkou závodu Marathon Côte Indigo 2025 v Aude, kde jste běžela pět kilometrů na podporu útulku Arpan. Jaké poselství chcete předat?

Mám ráda zvířata. Mám dvě patnáctileté a šestnáctileté psí dámy, které se mnou roky běhaly, ale teď už jsou v důchodu (úsměv). A jednu další jsem adoptovala. Děti už doma nemám, ale mám psy a kočky. Vždycky jsem je měla a vždycky mít budu. Krmila jsem toulavé kočky. Pomáhám, kde se dá. Přišlo obrovské množství lidí, na všechny čtyři závody dohromady přes 4000 (5 km, 10 km, půlmaraton a maraton). Buďme zodpovědní. O zvířata se musíme umět postarat, ne je opouštět. Nemůžeme si pořídit psa nebo kočku a pak je někam odložit nebo dát někomu na hlídání. Zvíře není hračka. Zvíře je jako dítě. Když ho máme, musíme s ním jít až do konce. Mně osobně dává víc než člověk. Protože zvíře vnímá, cítí a je tu, když někoho potřebujete. Tak to cítím já.

16. března jste s vodičem Mathieu Lerouxem vyhrála francouzský šampionát na 10 km v roce 2025 v čase 40:39 (T12) v Saint-Médard-en-Jalles. Co pro vás znamená?

S Mathieum jsme pořád v kontaktu po telefonu a přes zprávy. Je neuvěřitelně vytížený, protože je předsedou svého klubu La Meute running. Když ho opravdu potřebuji na důležitý závod, je tam. Je to velký chlap, rovný a spolehlivý. Je skvělý, prostě jednička. V koordinaci nemáme žádný problém. Můžu s ním běžet se zavřenýma očima, není s tím žádný problém. Všechno řídí, je přesně jako můj manžel. Když přijde těžký úsek, neřekne mi, že jsme zpomalili, to nikdy. Spíš řekne: „To, co děláš, je skvělé .“ Když na vás mluví, uklidňuje vás to. Ani spolu nemusíme pravidelně trénovat. Po hrách jsme se znovu potkali na francouzském mistrovství v běhu na 10 kilometrů u Bordeaux (Saint-Médard-en-Jalles). Všechno klaplo. Pokud jsme se dostali až sem, není to náhoda. Mathieu je neuvěřitelný a velmi seriózní člověk. Je vážný, ale když ho neznáte, můžete si říct, že má suchý humor. Musíte ho poznat, protože ve skutečnosti je velmi veselý.

Máte před sebou ještě nějaké další výzvy?

Ano, připravím se na půlmaraton… (volá manželovi). Je to Semi-Marathon des Oussaillès à Saint-Girons. Běží se v departementu 09 (Ariège), 24. srpna. Moje heslo poslední tři nebo čtyři roky zní, že běhám téměř výhradně závody pro dobrou věc. Startovné si platím sama, ať už jde o pomoc dětem, zvířatům, lidem s hendikepem nebo týraným ženám.

V 60 letech Rosario Murcia-Gangloff dokazuje, že s odhodláním a tvrdou prací se dají uskutečnit sny v každém věku. Navzdory konfliktu se svým atletickým klubem v Béziers bude tato matka tří dětí stát na startu maratonu paralympijských her v Los Angeles. Fascinující.