Romane Lemière: „Radost před výkonem“

Po své první knize o anorexii se Romane Lemière, známá na sociálních sítích jako @runromane, loni v březnu pustila do psaní druhé. V knize Mon Running plaisir avec Romane sdílí tato trenérka spoustu rad a tipů, jak se zlepšovat v běhu a pečovat o sebe po psychické i fyzické stránce. Maratonkyně s osobním rekordem 2:44:42 z Berlína 2022, kterou sleduje přes 86 000 lidí, dnes především propaguje radost z běhání.

Romane, čeho jste chtěla touto knihou dosáhnout?

Chtěla jsem pomoct všem běžcům, hlavně začátečníkům, aby měli k dispozici všechny potřebné rady, jak s během začít, a odpovědi na otázky, které člověka při prvních běžeckých krůčcích napadají.

Jak se dnes cítíte?

Dnes už je mi mnohem lépe. Prošla jsem si těžkým obdobím: silnou anorexií, po které přišla deprese a výrazná sociální úzkost. To všechno mi zkomplikovalo studium, neměla jsem klasický průběh vzdělávání. Když se ale ohlédnu zpět, jsem šťastná, že jsem se z toho dostala a všechno překonala. Konečně se všechno vrací do normálu. Vyžadovalo to hodně trpělivosti.

Naslouchám sama sobě víc než dřív.
Romane Lemière

Jaké tři věci vás naučila několikaměsíční pauza od běhání?

Nebudu předstírat, že začátek pauzy vynucené zraněním pro mě nebyl velmi těžký. Byl to ostatně jeden z důvodů mé deprese, protože sport pro mě představoval záchranné lano. Běhání bylo mou jedinou společenskou aktivitou. Když jsem s ním musela přestat, musela jsem se naučit žít jinak. Pomohlo mi uvědomit si, že život není jen o běhání. Běh je pořád jen sport, má přinášet radost.

Od roku 2019 si vedete běžecký deník. V čem vám pomáhá?

Můj první trenér mě požádal, abych si vedla deník a zapisovala do něj všechny své pocity. Když mám období pochybností nebo stresu, třeba když vynechám trénink, uklidní mě, když do něj nahlédnu a připomenu si, že i přes vynechané tréninky jsem dokázala zaběhnout dobré časy. Tenhle deník mi umožňuje uchovat si přehled o odvedené práci a ve chvílích, kdy ztrácím sebevědomí, mi pomáhá vidět vlastní pokrok.

Říkáte, že vás inspiruje Anaïs Quemener. Proč?

Inspiruje mě odjakživa, ještě z doby, kdy nebyla známá. Potkala jsem ji na jednom závodě, kde doběhla těsně přede mnou, a začala jsem ji sledovat na sociálních sítích. Tam jsem objevila její příběh s rakovinou a návratem na vrchol. V něčem jsem se v ní poznávala: prošla si velmi těžkými obdobími a upnula se k běhání. Obdivuji energii, kterou vyzařuje, i její odolnost. A navíc je to mimořádná běžkyně, takže je přirozeně velkou inspirací.

Škodí sociální sítě fyzickému a duševnímu zdraví běžců?

Jako ve všem, i tady najdeme dobré i špatné stránky. Pozitivní je, že sociální sítě představují zlatý důl plný rad. Zároveň je ale potřeba umět si od všeho toho obsahu držet odstup, protože některé věci v nás mohou vyvolávat pocit viny. Když vidím holky, které běhají každý den a dosahují skvělých časů, automaticky se s nimi srovnávám a připadám si neschopná. To může vést k přetrénování a někdy podporovat vznik zranění. Je to dvousečná zbraň.

Změnila vaše zkušenost se zraněním přístup k vašemu instagramovému účtu?

Ano, změnila. Myslím, že dřív jsem měla tendenci hlásat heslo „čím víc, tím líp“. Bavilo mě ukazovat, kolik kilometrů naběhám a jak se neustále posouvám za své limity. Dnes už takové poselství předávat nechci. Na vlastní kůži jsem poznala následky tohoto přístupu v podobě zranění a rozhodně nechci lidem, kteří mě sledují, nastavovat takový obraz. Teď se snažím ukazovat sport jako zdroj radosti.

Co se změnilo ve vašem přístupu k tréninku?

Naslouchám sama sobě víc než dřív. Předtím jsem slepě následovala tréninkový plán: bolelo mě něco, nebo ne, chtělo se mi běžet, nebo ne, vždycky jsem vyrazila. Dnes poslouchám svého trenéra a jakmile mě něco bolí, zpomalím. Teď běhám podle chuti. Tenhle přístup mi vyhovuje, protože se cítím lépe v hlavě i v těle.

Kdybyste měla vybrat jedinou radu, která by to byla?

Řekla bych: „Dělejte věci pro radost.“ Když se řídíme tím, co skutečně chceme, je to základ toho, abychom dokázali naslouchat sami sobě.

Jaké závody plánujete?

Poběžím MCC, která se koná 25. srpna v rámci UTMB. Je to 40 kilometrů s převýšením přes 2 000 metrů. Pro mě je to pořádná výzva, bude to něco úplně jiného než závody, na které jsem zvyklá, ale mám radost, že se do toho pustím. Potom bych se ráda vrátila na silnici: v říjnu nejspíš poběžím 20 km de Paris, na konci října Marseille-Cassis a proč ne v zimě nějaký maraton. Ráda bych se k této distanci vrátila s menším tlakem než dřív a s větší radostí.

Komu jste svou knihu věnovala jako první?

Mladší sestře, protože mě vždycky podporuje v mých projektech a já ji také trénuji. Přišlo mi proto logické věnovat jí knihu jako první.

Knihou „Mon Running plaisir avec Romane“ Romane Lemière podepsala upřímný a laskavý titul, který přesně odpovídá její osobnosti. Mezi praktickými radami a osobními zpověďmi připomíná, že běh nemusí znamenat výkon za každou cenu. Její příběh plný odolnosti ukazuje jiný způsob běhání: svobodnější, klidnější a radostnější. Cenné čtení pro všechny, kteří chtějí vrátit radost do každého kroku.

➜ Mon running plaisir avec Romane, Editions Leduc, březen 2025, 19,90 €