Uzavírač závodu, „anděl strážný startovního pole“

Je posledním člověkem, který uzavírá závod. Pro mnohé neviditelný uzavírač doprovází poslední běžce, dohlíží na ty, kterým docházejí síly, a zůstává s nimi až do konce, někdy dlouho poté, co první závodníci protnou cílovou čáru. Nenápadná postava, bez níž se ale závod neobejde. Název této role ostatně mluví sám za sebe. Uzavírač musí zůstat za posledním účastníkem, postarat se, aby nikdo nezůstal na trati sám, a předávat organizátorům informace o případných problémech. Podle typu závodu může také doprovodit běžce v nesnázích, zavolat pomoc nebo se po průchodu posledního účastníka zapojit do demontáže trati. Mise v pozadí, daleko od stupňů vítězů a kamer, které si řada běžců ani neuvědomí. Louna Rizzi, na Instagramu známá jako lapetitefurette, toho před první zkušeností s touto rolí téměř nic nevěděla. Je vášnivou trailovou běžkyní a cyklistkou a jako dobrovolnice se přihlásila na Semi-Marathon du Ventoux, kde měla původně zajišťovat občerstvovačku. Kamarád jí nakonec navrhl, aby s ním závod uzavírala. „Pojď se mnou uzavírat závod, budu se nudit, bude to legrace.“

Souhlasila. Den předtím už Louna absolvovala výjezd na kole během Cinglée du Ventoux. Následující den strávila více než čtyři hodiny chůzí za posledními účastníky půlmaratonu. Zvláštní forma regenerace, ale především nová zkušenost. „Pro mě to nebyla sportovní výzva, uzavírat závod“, přiznává nováček v této dobrovolnické rodině. „Bavilo mě to, protože jsem byla v pohybu, a zároveň jsem tím regenerovala po předchozím dni.“ Její účast navíc nezůstala bez pokračování. Po Semi du Ventoux několik posledních běžců Lounu znovu našlo na Instagramu, když narazili na video bývalého novináře Patricka Montela, zveřejněné na jeho účtu @radiomontel. Louna se na něm objevuje a někteří jí znovu napsali, aby jí poděkovali.

Ze zadních pozic se závod najednou ukáže v úplně jiném světle. První jsou už dávno pryč, diváků ubývá a čas se stává téměř druhořadým. Na svazích Ventouxu poslední účastníci víc chodí, než běží. „Vpředu se lidé začínají předhánět, zatímco vzadu panuje mnohem lepší atmosféra. Už nejde o závod s ostatními, ale jen o souboj se sebou samým.“ Za uvolněnější atmosférou však uzavírač musí zůstat ve střehu. Některým běžcům dochází voda, jiní fyzicky trpí a časový limit se blíží. Je třeba mluvit, povzbuzovat, pozorovat a někdy vyjednávat s organizátory.

Na Ventouxu tak někteří účastníci, kteří byli lehce za časovým limitem, mohli se souhlasem pořadatelů pokračovat až na vrchol, i když už nebyli klasifikováni. „Řekli jsme jim, že dojdou až do konce a dostanou medaili, jen jejich výkon nebude změřený.“ Louna především zjistila, že poslední běžci nepotřebují vždycky radu ohledně techniky běhu. Někdy prostě potřebují někoho, s kým si mohou promluvit. Jedna účastnice jí tak začala vyprávět část svého života ve chvíli, kdy zvažovala odstoupení. „Vzala mě trochu jako svou psycholožku,“ vypráví Louna s úsměvem. Naslouchá, povídá si s ní, povzbuzuje ji. Nezdolná běžkyně nakonec dorazí až na vrchol. Povzbuzení se dostane i další účastnici, která je těhotná a mírně za časovým limitem. Tyto chvíle dobře vystihují podstatu role: být nablízku, ale nepřebírat kontrolu nad závodem běžce. „Člověk musí být trpělivý, empatický a umět se přizpůsobit úplně všemu.“

Tlačit, ale nepopohánět…

Christelle Lemaire už tento pocit dobře zná. Jako dobrovolnice působí na sportovních akcích v Morbihanu více než deset let a roli uzavíračky si poprvé vyzkoušela loni na závodě v nordic walkingu v rámci Ultra Marin. Sama sportuje už řadu let a chtěla poznat závod z druhé strany. „Mohla jsem vidět, co to může běžci přinést, a chtěla jsem si poprvé prožít všechno, co role uzavíračky obnáší.“

Spolu s dalšími dvěma dobrovolníky tak několik hodin uzavírala startovní pole. GPS lokátor, lékárnička a přímé spojení s řídicím stanovištěm závodu: za obrazem dobrovolníka, který klidně kráčí s posledními účastníky, se skrývá skutečná bezpečnostní mise. Je třeba nahlásit odstoupení, ověřit, zda může běžec pokračovat, informovat organizátory o problému a někdy se vrátit, aby našel někoho, kdo se zastavil. „Uzavírač je bezpečnostní prvek. Uzavírá závod, ale především dohlíží na to, aby všechno po celou dobu probíhalo dobře.“ Odpovědnost, která rozhodně není zanedbatelná, zvlášť když únava postupně promění běžce ve zranitelnou osobu.

Byli jsme spíš odrazové můstky, takové letadlové lodě, které jim pomohly dostat se do cíle.

Christelle zdůrazňuje jeden důležitý bod: být uzavíračem neznamená vnucovat běžci vlastní tempo. Běžec zůstává pánem svého závodu. Dobrovolník sleduje jeho dech, držení těla a koordinaci, ověřuje, zda má ještě vodu, a zasáhne, když se mu něco nezdá. „Chtěli jsme běžce přece jen nechat v jeho vlastním závodním prostoru,“ vysvětluje. Někteří si chtějí povídat, jiní dávají přednost tichému postupu. Dobrý uzavírač musí poznat rozdíl. „Stačí krátké: ‚Vidím tě, poslouchám tě.‘“ Shrnuje to Christelle. Spíš přítomnost než nepřetržitá společnost. A někdy právě tato přítomnost stačí, aby člověk znovu pokračoval. Když se blíží konec, Christelle a její dva kolegové se střídají u poslední běžkyně, při hrozícím překročení limitu mírně zrychlí a pak se znovu přizpůsobí jejímu tempu. „Byli jsme spíš odrazové můstky, takové letadlové lodě, které jim pomohly dostat se do cíle.“

Pěkné shrnutí celé role: uzavírač neběží místo posledního účastníka, ale může mu dodat právě tolik energie, aby pokračoval. Někdy je však třeba udělat pravý opak. Říct, že je čas zastavit. Umět říct ne. Silně odřená chodidla, poškozené vybavení, přílišná únava nebo horko, v některých situacích už není možné tlačit člověka až do cíle. Uzavírač musí vyhodnotit situaci, promluvit si s běžcem a v případě potřeby upozornit řídicí stanoviště závodu nebo přivolat pomoc. Pravděpodobně jde o jednu z nejtěžších částí celé mise: podporovat běžce a zároveň někdy přijmout, že jeho závod musí skončit. Najít hranici mezi povzbuzováním a bezpečností není snadné.

… až do posledního

Právě to dělá z této role něco výjimečného. Uzavírač tu není proto, aby podal výkon, ale aby někomu jinému umožnil dokončit jeho závod. Jistá fyzická kondice je samozřejmě nutná, Christelle však za nejdůležitější považuje něco jiného. „Především musíte být v danou chvíli psychicky opravdu k dispozici tomu druhému.“ Několik hodin je třeba zůstat soustředěný, dostupný a připravený řešit nečekané situace. „Nejde o náš závod ani o naše pohodlí, dohlížíme na to, aby všechno dobře proběhlo pro ostatní.“ I proto jsou uzavírači tak málo vidět. Objevují se po boku posledních účastníků v době, kdy už většina diváků odešla a první dobrovolníci někdy začínají uklízet.

© Anaïs Soliac / TOMA Intérim

Existuje však ještě jedna postava, která doprovází závěr závodu: sběrné vozidlo. Nebývá na každém závodě, ale také projíždí poslední kilometry a za startovním polem může vytvořit malý svět sám pro sebe. Na Marathon de la Bière usedá už dva roky za volant vozu 4L Anaïs Soliac, která pracuje v komunikaci společnosti TOMA Intérim. Vůz má za sebou pozoruhodnou historii. V roce 2022 se zúčastnil 4L Trophy a poté se stal firemním komunikačním nástrojem. Od roku 2024 má své místo také za maratonci. V roce 2025 Anaïs a její tým urazili 42 km přibližně za sedm hodin a doprovázeli mimo jiné „Duponta a Dupondta“ i další mimořádně dobře naladěné běžce.

Letos se mise vyvíjela poněkud dramatičtěji: 4L doprovázela dvojici Němců, kteří před maratonem nikdy neběželi, a poté jednu z nejstarších účastnic závodu. Až do chvíle, kdy se i technika rozhodla uzavřít startovní pole. Po 30. kilometru donutil tým vůz odstavit rozsáhlý únik paliva a motor, který se kvůli vysokým teplotám začal přehřívat. Pro 4L to znamenalo konec kariéry sběrného vozidla po dvou letech jízdy v tempu posledních účastníků. Tato příhoda ale dobře ukazuje, co znamená být vzadu: i tady je méně důležitý čas než setkání, solidarita a nečekané situace. „Byla to mise, kterou jsem si moc užila. Byla přátelská, plná setkání, solidarity a samozřejmě i několika historek, které stojí za vyprávění,“ vypráví Anaïs bez velkých slov.

Jsou stejně silní jako ti první, protože cílem je protnout cílovou čáru a dojít až na hranici vlastních sil.

Stejné přijetí pro všechny

Když se Christelle a poslední účastnice konečně blíží k přístavu ve Vannes, čekají tam rodiny, znovu se ozývá povzbuzování a napětí opadá. „Když nás u přístavu ve Vannes uvidí přicházet, pro všechny je to obrovská úleva.“ Pak přicházejí emoce. „Přiznávám, že s posledním účastníkem pláčeme.“

Právě proto má tato role v sobě něco, kvůli čemu se k ní člověk chce vracet. Několik hodin doprovázíte člověka, kterého jste před startem neznali, pozorujete ho, povzbuzujete a někdy ho přesvědčujete, aby pokračoval, až ho nakonec vidíte protnout cílovou čáru. Louna ze Semi du Ventoux odcházela s podobným přesvědčením. Po několika hodinách strávených s těmi, kteří závod uzavírali, se na běžce, kterých si dříve sotva všímala, dívá jinak. „Jsou stejně silní jako ti první, protože cílem je protnout cílovou čáru a dojít až na hranici vlastních sil. Nezáleží na tom, jestli jste první, nebo poslední.“ Závod zbavený části svého času, pořadí a ambicí, nikoli však svého významu.

Christelle chce, aby se tento význam projevil i v posledních metrech. „Hodně mi záleží také na tom, aby se posledním dostalo při příchodu stejného přijetí jako prvním.“ Závod totiž není jen o tom, kdo vyhraje. Je i o člověku, kterému trvá čtyři, pět nebo šest hodin, než dorazí do cíle, o tom, kdo pochybuje, kdo jde pěšky, kdo chce odstoupit, ale nakonec znovu vyrazí, i o tom, kdo dorazí dlouho poté, co se pozornost světel obrátila jinam. Za ním možná půjdou tři dobrovolníci, bude ho sledovat GPS lokátor, doprovodí ho sběrné vozidlo a ozve se pár slov povzbuzení. Dokud však nedorazí, závod pokračuje.