Běh: Sliby, které si dáváme v euforii po doběhu… a později jich litujeme
Po závodě, když proběhnete cílovou bránou, bez ohledu na vzdálenost, nastupují euforie a endorfiny. Únava, nadšení a občas i poněkud zastřený úsudek vedou běžce k prohlášením, která nemusejí zůstat bez následků… Nastražili jsme uši a sepsali nejlepší perly zaslechnuté po závodě. V některé z nich se nejspíš (trochu) poznáte…
✓ Tady je výběr perliček, které jsme zaslechli v okolí cílového prostoru závodů.
„Už nikdy“
Naprostá klasika, které ale málokdo věří. Tato slova se některým běžcům vracejí na rty pravidelně, a přesto jsou to často právě oni, koho následující neděli znovu potkáme na startu závodu.
„Měl jsem běžet tu delší variantu“
Povzbuzený nadšením a až zarážející formou si tenhle běžec půlmaraton očividně vychutnal až příliš snadno. Je znát lehká lítost, že nezkusil královskou disciplínu: maraton.
„Jsem ve skvělé formě, příští víkend to dáme znovu“
Vážně? Dva maratony během deseti dnů, to už je trochu moc, ne? No… My jsme vás varovali. Nebo jste si to alespoň přečetli tady.
„Jedeme dál, příště stovka v Millau“
Hm… Půlmaraton a 100 kilometrů, to opravdu není totéž. Ale říká se, že když člověk chce, všechno jde.
„Asfalt už nikdy“
Jenže trail je taky pěkná dřina. A ke kilometrům se při něm navíc často přidává ještě pořádné převýšení.
„Určitě dokážu stáhnout pět minut“
Jistě. Ale pět minut na desítce, to už umí zabolet! Tak do toho: s tréninkem to zvládnete!
„Je to úplně snadné, půlmaraton dám v klidu“
Jasně, protože doprovázíte kamaráda a běžíte jeho tempem na vesnickém závodě dlouhém sedm kilometrů. Mezi sedmi a 21 kilometry je přece jen určitý rozdíl. Pozor, ať se při prvním půlmaratonu nepřepočítáte.
„Příště nepoběžím naplno, abych si opravdu užil atmosféru“
Víme, že to není pravda. Jednou naplno, vždycky naplno. Stejně se neudržíte. Vsadíme se?
„Příště běžíme spolu“
Všichni ale víme, že jeden z vás dvou zrychlí a druhého setřese… To se přece nedělá, lhát.
„Trasu si odběhnu v tréninku“
Ne. Vůbec ne. Jednak sami v tréninku nikdy neodběhnete 30 kilometrů. A jednak vám orientační smysl nedovolí zopakovat trasu přesně: ztratíte se v uličkách.
„V pondělí se přihlásím do klubu“
Jste nabuzení a už se vidíte v elitní skupině. Pak přijde pondělí. A najednou vás představa kopcovitého klusu v dešti podstatně méně láká.
„Tentokrát si udělám pořádný tréninkový plán“
Jasně, jasně. Excel se vším pěkně sepsaným, přesná tempa, intervaly. A nakonec stejně zůstaneme u běhání podle pocitu s tréninkovou aplikací, kterou jsme od loňského října neotevřeli.
„Až do maratonu přestanu pít alkohol“
Klasický slib po doběhu. Vydrží přibližně do… piva zdarma v cíli.
„Před závodem už nikdy nebudu jíst pizzu“
Tedy do chvíle, než se z pasta party večer před závodem stane pizza party. Sacharidy jsou přece sacharidy, ne?
„Je rozhodnuto, teď začnu dělat triatlon“
Proč se spokojit s během, když můžete plavat, šlapat a běhat? Tedy do chvíle, než zjistíte, že ve čtvrtek ráno musíte vstávat v šest, abyste si dali pár bazénů.
Smějeme se, slibujeme a přísaháme, že to bylo naposledy… a přesto se vždycky vrátíme.
Cílová čára je zkrátka ideálním místem pro věty, které jsou jedna nepravděpodobnější než druhá. Mezi zoufalstvím a přeháněním… Přesto si najděme čas pogratulovat všem běžcům, kteří cílem proběhnou. Bravo vám.