Běžci v kanceláři v pondělí po maratonu
© ASOV pondělí ráno přichází návrat do reality: kancelářský život po maratonu. Co může být horší než pondělní ráno v práci, když člověk den předtím nechal všechnu energii na 42,195 kilometru? Kontrast je brutální: včera euforie v cíli, povzbuzování a medaile kolem krku. Dnes open space, porady a nekonečné schody. Jedni honí deadliny, druzí doslova uběhli maraton. A zatímco neděle byla oslavou, výkonem odměněným potleskem a hrdostí, pondělí připomíná spíš misi za přežitím. Nohy jako z olova, tělo v úsporném režimu, mozek pořád ve startovních blocích… den bude dlouhý.✓ Připravili jsme pro vás malou kompilaci nejkurióznějších, někdy bolestivých, ale často vtipných situací, které maratonci zažívají během 24 hodin po svém „výkonu“. Otestováno a jen lehce schváleno.
„Nefunguje výtah“
Samozřejmě se to muselo stát zrovna dnes. Osud bývá krutý. Výtah se pochopitelně rozhodl vypovědět službu právě dnes. A vaše kancelář je ve 4. patře. Zbývá jediná možnost: schody. Odvahu, zvládnete to, už jen 78 schodů. Horší to možná bude večer cestou domů, protože dolů se bude muset také…
„Kolik kilometrů že má maraton?“
S kolegy, kteří mají hloupé poznámky, i s těmi, co o běhání nevědí vůbec nic, to není jednoduché. A i když odpovíte „42,195 km“, uslyšíte: „Aha, takže skoro půlmaraton, ne?“ Už si představujete kolegu katapultovaného proti kávovaru. Není to zloba, jen vás všechno bolí a trpělivost zůstala v cíli. Den po závodě, při kterém jste nechali 42 kilometrů v nohách, je zkrátka nesnesitelné na něco takového odpovídat.
„Tak co čas? Jak to dopadlo?“
Ať je odpověď 2:33, nebo 5:27, vyjde to nastejno, kolegové tomu nerozumějí. Odpovíte vlažně a oni řeknou „no, docela dobrý!“, aniž by tušili, jestli je to rychlé, nebo vůbec lidsky možné. Každopádně jediný čas, který vás teď opravdu zajímá, je ten do obědové pauzy.
Chudák malý sendvič
Jindy se kantýna prohýbá pod přílohami: těstoviny, rýže, jídla s omáčkou… ráj pro doplnění glykogenu. Jenže dnes ne. Dnes je Den hladu. V rohu tácku zůstaly už jen dva miniaturní sendviče. Kousek pečiva, list salátu a stopa šunky, možná. Váš žaludek si přitom žádá porci pro skandinávského dřevorubce po 12 hodinách u motorové pily. Vážně zvažujete objednat sedm burrit, dvě pizzy, celý quiche a dezert „jen tak pro vyvážení“. V tuhle chvíli byste bez výčitek snědli i kancelářskou pokojovku.
Porady, které nemají konce
Ne, jen to ne. Zavření v místnosti, namačkaní mezi šesti lidmi a připoutaní k židli. Tohle se nedá vydržet: nohy bolí a zívání prozrazuje skutečnou únavu. Sedět. Nehýbat se. Poslouchat věty jako „Budeme muset sladit KPI s Q3“. Nohy křičí, záda zrazují, pozornost si vyrazila na výklus. Sníte o běžeckém pásu místo tohohle koberce prázdných slov. A zíváte. Hodně.
Lehké poplácání po stehně
Šéf je na vás příliš pyšný. Viděl vás na Instagramu, s medailí kolem krku a inspirativním popiskem. Je krůček od toho, aby nechal vytisknout hrnek s vaší hlavou. Během porady tedy neodolá: ťuk ťuk do stehna, široký úsměv a veselým hlasem: „Tak co, náš šampione! “ Jenže vaše stehno právě svádí vlastní válku. Nevinné poplácání vyšle bolestivou vlnu přímo do mozku. Polykáte výkřik hodný Tarantinova filmu a přemýšlíte, jestli utéct z místnosti, nebo kousnout do stolu. Přátelská rada: na kvadriceps po maratonu nikdy nesahejte. Nikdy.
Optimalizace regenerace: všude a pořád
Je to nenápadné, ale rozhodně to tam je: kompresní podkolenky schované pod kalhotami, masážní míček pod stolem a nenápadný strečink. Je potřeba se rychle zregenerovat, aby se mohlo… samozřejmě znovu vyrazit na závod. A tak maratonec v krátké chvíli pomatení i v kanceláři prohlíží další startovní čísla, která by mohl přidat do programu.
Zvednout se ze židle
To už není pohyb, ale zkouška. Co může být horší než tenhle pocit? Svalová horečka na vrcholu, bolest úplně všude a dojem, že jste během 12 hodin zestárli o 50 let. Není pochyb, tohle jsou příznaky finishera.
Medaile v kancelářském šuplíku
Je tam, pečlivě uložená. Člověk se s ní nechce úplně chlubit, takže leží v šuplíku, ne na stole. Není to machrování, ale obrovská hrdost a připomínka, že ano, dokázali jste to a medaili jste si zasloužili. Ale ruce pryč.
Kýchnout si
Proč vás nikdo nevaroval, že obyčejné kýchnutí může ve vašem těle rozpoutat občanskou válku? Čekali jste nenápadné malé „hepčík“… a místo toho exploduje celé vaše tělo. Břišní svaly, bedra, trapézy a nejspíš dva další svaly, které se i fyzioterapeuti zdráhají pojmenovat, se najednou ocitnou v plamenech. Mikrovýbuch doprovodí hrdelní zachrčení někde mezi řevem zraněného grizzlyho a povzdechem starého samuraje. Kolegové zvednou oči od počítačů. Vy zíráte do země v emočním režimu PLS. Ano, vaše tělo truchlí. Prosíme, nekýchejte v jeho blízkosti příliš nahlas.
Tak co, pořád máte chuť běžet maraton?
Klid, navzdory svalové horečce, schodům povýšeným na veřejného nepřítele, deprimujícím sendvičům a kýchnutím ve stylu vnitřní tsunami teď patříte do velmi uzavřeného klubu hrdinů asfaltu. Ano, pondělí je tvrdé. Ano, chodíte jako figurka z Playmobilu. Ale dokázali jste něco mimořádného. Tak zvedněte hlavu (opatrně), buďte na sebe hrdí (bez šklebů) a hlavně odpočívejte (doopravdy). Protože za týden už budete googlit „další maraton někde poblíž“. My vás známe.