Hash House Harriers jdou proti proudu doby

„Pitný klub s problémem s běháním“: jakmile narazíte na web nebo profil na sociálních sítích s názvem Hash House Harriers, hned pochopíte filozofii tohoto uskupení. Politická nekorektnost je součástí hry. Hash House Harriers

Původ Hash House Harriers

Historie Hash House Harriers sahá do roku 1938, do malajsijského Kuala Lumpuru. Tehdy se skupina britských expatriantů, v jejímž čele stál mimo jiné Albert Stephen Ignatius Gispert, rozhodla pořádat každotýdenní běhy inspirované tradiční britskou hrou hare and hounds. Princip je jednoduchý: jeden nebo více „zajíců“ vyznačí trasu kousky papíru nebo moukou a ostatní účastníci ji musí sledovat. Velmi rychle se však sportovní rozměr propojil s další, společenskou ambicí. Zakladatelé chtěli nejen cvičit, ale také mírnit bujaré večírky a vytvářet společenské vazby. Oficiální cíle skupiny, zaznamenané už v roce 1950, mluví jasně: podporovat fyzickou kondici, bavit se ve společnosti a oslavit chvíli u piva. Samozřejmě platí, že nadměrná konzumace alkoholu škodí zdraví a tento článek opilost nepodporuje.

Samotný název Hash House Harriers pochází ze Selangor Clubu, kde se členové scházeli k jídlu. Podniku se přezdívalo Hash House kvůli pochybné kvalitě kuchyně. Hash je britský slangový výraz pro nepříliš lákavou směs. Je v tom cítit typická britská schopnost dělat si legraci z každodenního života. Skupiny Hash House Harriers navíc často tvoří převážně britští emigranti.

Roky plynou, hnutí znovu nabírá na síle a postupně se šíří po celém světě. Už v 60. letech vznikají nové skupiny v Asii, později v Evropě, Americe i jinde. V roce 1978 se v Hongkongu, tehdejší baště britského koloniálního impéria, koná první „mezinárodní“ setkání Hash House Harriers. Původní duch zůstává stejný: běh bez výsledků a bez sázky, kde spolupráce vítězí nad soutěživostí. Trasy jsou záměrně poseté falešnými stopami, takže nejrychlejší musí zpomalit a ostatní mají čas skupinu dohnat. Právě tato hravá mechanika je jedním ze základních pilířů filozofie Hash: nikdo nesmí zůstat vzadu.

Pravidla hry

V čem tedy spočívá ono slavné hare and hounds? Běžci se dělí do dvou skupin: „zajíci“ a „psi“, podle vzoru štvanice oblíbené u anglické aristokracie. I tady se samozřejmě skrývá ironie. Zajíci mají za úkol vyznačit moukou trasu, kterou musí psi najít a sledovat. Záměrně se zabloudí, zasmějí se a nakonec se sejdou u sklenice.

Každé setkání, kterému se říká „hash“, stojí na jednoduchém principu. Jeden nebo více účastníků, „hares“, vyrazí napřed a vyznačí trasu na zemi moukou, křídou nebo papírem. Zbytek skupiny, takzvaný „pack“, se pak vydá za nimi. Na rozdíl od klasického závodu je ale trasa záměrně záludná. Najdete na ní:

➜ „Checks“: místa, kde stopa mizí a skupina musí začít hledat
➜ Falešné stopy, které běžce pošlou špatným směrem
➜ Návraty zpět
➜ Zkratky nebo alternativní úseky

Hashing vítá rozdílnou výkonnost. Na rozdíl od mnoha běžeckých klubů, kde rozdíly ve výkonnosti často vytvářejí homogenní skupiny, Hash House Harriers stavějí trasy tak, aby udržely všechny pohromadě. Falešné odbočky, „checks“ a zacházky nutí nejrychlejší čekat na pomalejší. Každý běh končí společným jídlem, pitím a zpěvem. Každý pravidelný účastník navíc dostane humornou přezdívku.

Odpor k moderní době

V době individualismu a honby za výkonem může takový přístup působit jako forma odporu. Nehlásí se za univerzální vzor, připomíná však, že sport může být záminkou k setkávání, rozhovorům i uvolnění. Zatímco někteří se snaží optimalizovat každý krok, si nárokují právo běhat „špatně“. Tato filozofie dělá z Hash House Harriers pozoruhodný úkaz současné sportovní scény, ale také formu kulturního odporu.

Dnes se stále více prosazuje určitý druh asketismu: neustálý tlak na to, abychom se zlepšovali, jako bychom byli spíš stroje než lidé. V hashingu je určitá filozofická střídmost: odmítnutí přehnané kontroly, odstup od moderních příkazů a návrat k prosté radosti. Běhat bez cíle. Téměř pro legraci. Jiný druh karnevalu. Oslavit život, než se člověk vrátí do příliš vážného světa. Trasy mohou vést městy, lesy, blátem i po nepravděpodobných stezkách. Člověk se na nich ztratí, znovu najde a hlavně se pobaví.

O Hash House Harriers nelze mluvit, aniž bychom se dotkli alkoholu. Historicky byl tento rozměr nedílnou součástí celé zkušenosti. V době, kdy lépe rozumíme zdravotním rizikům spojeným s alkoholem, tato tradice samozřejmě vyvolává otázky. Je však důležité připomenout, že ve většině skupin je konzumace alkoholu dobrovolná. Mnohá pravidla zdůrazňují, že každý se může zapojit po svém a bez nátlaku. Některé skupiny dokonce dávají přednost nealkoholickým alternativám nebo rodinnějšímu a otevřenějšímu pojetí. Účast na hashi nikdy nesmí znamenat ohrožení vlastního zdraví ani podléhání společenskému tlaku. Radost, která je srdcem této aktivity, může existovat jen v prostředí respektujícím každého.