Povzbuzování diváků, které nikoho nemotivuje
© ASOStojí věrně na svých místech, čekají v ostrých zatáčkách, na kruhových objezdech i u občerstvovaček. Nadšeně tleskají, křičí z plných plic a mávají vlastnoručně vyrobenými transparenty, občas trochu křivými, ale vždy upřímnými. Fanoušky běhání milujeme. Jenže přiznejme si to… jejich povzbudivé výkřiky někdy, řekněme laskavě, netrefí úplně hřebíček na hlavičku. Mezi otřepanými frázemi, neobratnými komplimenty a až příliš upřímnými poznámkami se na kraji silnice občas ozvou perly, které běžci v největší krizi rozhodně nedodají křídla.✓ Tady je malý výběr těchto vlídných slov, vyřčených od srdce… ale přijatých s těžkýma nohama.
„Tak jo, super, je konec“
Ale kdepak… právě jsme proběhli pátým kilometrem. Když to dobře spočítáme, zbývá jich ještě 37. Ano, 37. Díky za snahu, ale s nadšením ještě chvíli počkejme, ano?
„Při běhání ti to sluší“
No, tak úplně pravda to není… Déšť zničil účes, culík připomíná volný pád, make-up se změnil v bazén a pot teče jako Niagarské vodopády. Na kompliment týkající se krásy to zrovna není ideální chvíle, ale díky za ni.
„To jste blázni, že tohle děláte, tak do toho“
A právě v tu chvíli si běžci začínají tak trochu klást otázku, proč tu vlastně jsou. Není potřeba sypat sůl do rány, jak se říká.
„Běžíš skvěle“
Trenér by to ale nejspíš neřekl úplně stejně. Ve 38. kilometru maratonu už krok nebývá zrovna lehký.
„Teď už je to jen o hlavě“
Ach, ta slavná hlava… Jenže nohy už dávno podaly výpověď. S motivací jsme na tom tedy poněkud bledě.
„Dej si cukr, bude ti líp“
Nevíte snad, že má za sebou čtyři hodiny gelů s příchutí borůvek, banánu a karamelu? Cukr už nemůže ani cítit, stávkuje.
„To nejtěžší už máš za sebou“
Ale… tohle rozhodně neříkejte. Stoupání Côte des Gardes s pětiprocentním sklonem přijde za dva kilometry. Chcete mu zničit morálku? Bingo. A lhát se opravdu nesluší.
„Tak se usměj“
Ve 35. kilometru maratonu se nechce usmívat vůbec nikomu, promiňte. Ani oficiálnímu fotografovi, který už čtyři hodiny sedí na židli a statečně fotí v dešti… bez jediného úsměvu.
„Tak do toho, vždyť sis za to zaplatil“
Ne, ne, ne, nepřipomínejte mu to. Prosím, nikdy to nepřipomínejte běžci, který se právě trápí. V tuhle chvíli počítá, kolik utratil za startovné, boty, oblečení, nejrůznější vychytávky… a z výsledné částky se mu chce brečet (nebo zvracet).
„Nejdůležitější je zúčastnit se“
Vy jste prezidentem „Fédération Française de la Lose“? Těší mě. Díky, ale ne, díky.
„Ty to zvládneš“
Tady zrovna stojí, má zelený obličej a právě zvrací. Tím si nejsme tak jistí.
Zkrátka je stejně milujeme, tyhle nedělní fanoušky s jejich výkřiky, křivými transparenty a neobratným povzbuzováním. Protože i když někdy nohám zrovna nepřidají, u srdce přece jen zahřejí. Za nepovedenými frázemi a nemožnými úsměvy se skrývá jedinečná energie, která pohání celé závody. Takže vám, šampioni u trati, patří velké díky za neutuchající nadšení. Křídla sice pokaždé nedodá, trochu tepla ale ano.