OH v Berlíně 1936: Maraton odporu

Psal se rok 1936, období mezi první a druhou světovou válkou. Hitler, který byl už tři roky německým kancléřem, hledal všechny možné způsoby, jak zviditelnit svou ideologii. Berlín byl jako hostitelské město olympijských her v roce 1936 vybrán už o pět let dříve, kdy byla v Německu ještě u moci Výmarská republika, politický režim fungující v letech 1918 až 1933. Nacistický režim, který nastoupil v roce 1933, však v této události spatřil příležitost k propagandě. Situace byla přinejmenším kontroverzní.

„Hry hanby“

Je etické, aby se kulturní a sportovní událost s mezinárodním společenským i ekonomickým dopadem, která má mimo jiné hlásat hodnoty, jako jsou mír a respekt k druhým, konala v zemi vedené diktátorem? Některé státy proti pořádání her protestovaly a rozhodly se událost bojkotovat uspořádáním vlastních her v Barceloně. Projekt nazvaný „Lidové olympijské hry“ za účasti 34 národů ale v důsledku španělské občanské války ztroskotal. Adolfu Hitlerovi tak už nic nebránilo svou výkladní skříň vyleštit a olympijské hry zinscenovat podle svých potřeb. Berlínské hry z roku 1936 se dodnes označují jako „Hry hanby“.

Ráno 1. srpna 1936 nastoupilo na berlínském olympijském stadionu před téměř 100 000 diváků 49 národů, které soutěžily ve 129 disciplínách. Atmosféra byla rozporuplná. Velkolepé show, fanfáry, vojenské přehlídky a závěrečný projev Adolfa Hitlera společně vytvářely typickou propagandistickou scénu, v níž se odráželo temné přesvědčení německého kancléře. Zahajovací ceremoniál byl v mnoha ohledech symbolický a nesl jasné poselství. Židovští sportovci z německé výpravy byli vyřazeni a hodnoty inkluze, k nimž se olympijské hnutí hlásilo, se změnily v pouhou kulisu. Zato se vyzdvihovala árijská rasa jako silnější a předurčená k vítězství na berlínských hrách.

Hostitelská země sice získala celkem 89 medailí a obsadila první místo v pořadí národů, pro Hitlera to ale nebylo tak snadné. Dva muži totiž navzdory vlastní vůli zpochybnili kult Hitlerovy mládeže. Stali se symbolem naděje. Naděje žhnoucí jako olympijský oheň, ukryté však ve stínu totality.

Jesse Owens: Zářivá odpověď rasistickým teoriím

Právě v běžeckých disciplínách tito sportovci nejvýrazněji ukázali své postoje a odhodlání bojovat proti politickému útlaku. Do dějin sportu se zapsal jeho výkon, ale Hitler si zapamatoval i jeho jméno. James Cleveland Owens, známý jako Jesse Owens. Afroamerický atlet, který získal čtyři zlaté medaile, se stal symbolem boje proti rasovým teoriím nacistického Německa, jež se tehdy připravovalo na válku. Owens vyhrál běh na 100 metrů za 10,3 sekundy, běh na 200 metrů za 20,7 sekundy, dálku výkonem 8,06 metru a štafetu 4 × 100 metrů ve světovém rekordu 39,8 sekundy. V žádné z těchto disciplín nenašel německého přemožitele.

Jeho výkony sice ocenilo zhruba 100 000 diváků berlínských her, němečtí důstojníci i samotný kancléř však zůstali chladní. Dnes jsou jeho úspěchy oslavovány, přestože jeho život po hrách poznamenaly rasistické útoky, jimž čelil po návratu do země, kde stále platila rasová segregace. Owens přesto hájil sport jako prostředek sjednocení a cestu k překonávání společenských a politických bariér.

Ki-jung: Maratonec a odbojář ve stínu kolonialismu

Výraznou stopu v průběhu her zanechal i další sportovec: Sohn Ki-tei. Jeho skutečné korejské jméno znělo Ki-jung a ve 20. století patřil k významným postavám maratonu. Opakovaně ztělesňoval odolnost tváří v tvář bezpráví. Korea v té době až do roku 1945 čelila postupujícímu politickému a ekonomickému útlaku. Japonská okupace Koreje je ostatně dodnes zdrojem napětí mezi oběma zeměmi. Sohn Ki-jungovo vítězství v královské disciplíně na berlínských hrách se stalo symbolem odporu pro korejský lid a nadějí pro odpůrce diktátora Velkoněmecké říše, kteří se chtěli inspirovat jeho odvahou. Sportovec korejského původu byl v koloniálním kontextu nucen závodit pod japonskou vlajkou. Ki-jung proti všem očekáváním vyhrál maraton v novém olympijském rekordu 2:29:19.

Při předávání medailí slavil olympijský vítěz se sklopenou hlavou a mlčky. Startovní číslo s japonskou vlajkou zakryl mladým dubem, který dostal jako dar. Ten symbolizoval sílu a dlouhověkost, což byla shoda okolností s později výmluvným významem. Zahraničním novinářům pak zdůraznil, že je Korejec, nikoli Japonec, a před celým světem tak vyjádřil svůj odpor k japonské okupaci. Jeho krajan Nam Sung-jong, který doběhl třetí, později prohlásil, že vítězi záviděl nikoli umístění, ale odvahu hájit svou svobodu a potlačovanou identitu. Život zlatého medailisty po vítězství a několika gestech odporu provázelo nepřetržité sledování japonskou vládou. I to však stačilo, aby korejský lid znovu získal naději na lepší budoucnost své země.

Univerzální symbol odolnosti

Ki-jung ale překročil hranice své země a aktivně přispěl k rozvoji světové atletiky. Po korejské nezávislosti dál propagoval běžecký sport a stal se reprezentačním trenérem, který připravoval špičkové atlety na olympijské hry. Dva z jeho svěřenců, Suh Yun-bok a Ham Kee-yong, později vyhráli Bostonský maraton v letech 1947 a 1950. Hwang Young-cho pak získal zlato na olympijských hrách v roce 1992. O mnoho let později zažil tragickou událost také Bostonský maraton: v roce 2013 otřásly cílem dva bombové útoky a hluboce se zapsaly do historie tohoto ikonického závodu. Stejně jako Sohn Ki-jung v roce 1936 ukázali i bostonští maratonci navzdory teroru odolnost a jednotu tváří v tvář nepřízni osudu.

Všechny tyto události připomínají, že maraton je mnohem víc než pouhá fyzická zkouška. Je limitem lidských ideologií, místem střetu touhy po svobodě a autoritářství.