Pierre Destailleur uběhl za 23 dní 20 maratonů, aby upozornil na stav půdy

✓ Loni v dubnu jsme si s Pierrem už povídali, když jeho nápad teprve začínal klíčit.

Pierre, jak projekt „Enraciné“ vznikl, pokud se vrátíte úplně na začátek?

V roce 2019 po smrti mého bratra. Tehdy jsem po absolvování obchodní školy pracoval v maloobchodu a měl jsem velmi materialistické sny: silné auto, čtyřkolku, krásný dům. Když jsem o bratra přišel, procházel jsem těžkým obdobím. Začal jsem si uvědomovat některé stránky našeho způsobu života. Celé roky jsme cestovali, létali, byli jsme ve Spojených státech, v Asii, na ostrovech i v zámořských územích, aniž bychom si uvědomovali dopad svého počínání. Na závody v zahraničí jsem často létal. Nebyli jsme žádný vzor, ani zdaleka. Díky svému bratrovi Thomasovi Destailleurovi jsem pochopil, že moje tehdejší práce nedává smysl. Nechtěl jsem být součástí systému, který ničí život. Pak přišel covid, začal jsem studovat online a hodně jsem se zajímal o témata, na která upozorňoval Jean-Marc Jancovici (pozn. red.: inženýr a pedagog), i o naše společenské mýty. To procitnutí bolelo. Nakonec jsem se dostal do stavu ekologické úzkosti.

A tehdy do vašeho života vstoupil sport…

Sport je součástí mého života odjakživa. Nejdřív mi pomohl znovu se postavit na nohy a navázat kontakt se světem. Běh i sport obecně mě dostávají do stavu, kdy se cítím dobře. Do jakési meditace. Po všech těch složitých chvílích jsem se, protože rád studuji a učím se, přihlásil na školu zemědělského inženýrství, abych se přiblížil tématu životního prostředí. Z tohoto světa nepocházím, měl jsem se toho hodně co učit.

Našel jste svou cestu až po návratu ke studiu?

Ne okamžitě. Celostní přístup tohoto oboru, zaměřený na technická řešení, jako je solární energie nebo nakládání s odpady, případně na legislativu, mi nebyl blízký. Uvědomil jsem si, jak těžké je něco změnit ve velmi polarizovaném prostředí, například mezi Confédération paysanne a FNSEA. Nakonec jsem svůj boj našel právě ve studiu agronomie. Nadchl jsem se pro půdu. O půdě se skoro nemluví, není vidět, téměř jen po ní chodíme. Přitom nás živí, reguluje vodu, uhlík i naše lesy. Je to ústřední ekosystém: když jsme vystoupili z vody, začali jsme se rozvíjet díky bakteriím a mikroorganismům v půdě. Veškerý život a jeho rozmanitost stojí na půdě, její biodiverzitě a vývoji. Současně se školou jsem se začal angažovat ve spolku Uni-Vert Sport. Tomu se daří mimo jiné díky běžci Nicolasi Vandenelskenovi, který například uběhl 110 maratonů za 110 dní, aby prostřednictvím sportu mluvil o zdraví a planetě. Výrazně mě ovlivnily také knihy Pierra Weilla, jenž mimo jiné založil spolek Bleu-Blanc-Cœur. Nicolas Vandenelsken mě hodně povzbuzoval, protože já sám jsem se vždycky bál do podobného projektu pustit. Po čase jsem si řekl: „let’s go“, chci mluvit o půdě, vyprávět příběh a dostat tato témata do popředí. Přihlásil jsem se do programu Sport Planète pojišťovny MAIF a vybrali mě. Dobrodružství mohlo začít…

Jsem hrdý na to, že žiji s handicapem a že na něj upozorňuji.

© MAIF – Pierre Destailleur v barvách Sport Planète

Na sociálních sítích jsme viděli, že jste během své cesty potkal spoustu lidí…

Ano, bylo to naprosto neuvěřitelné. Mohl jsem mluvit s nejrůznějšími lidmi a všichni mi otevřeli dveře. Především jsem potkával lidi, kterým na tématu záleží. Někteří zkoumají půdu, jiní se věnují ekologické výchově. A také spousta zemědělců s různým původem i názory. Velcí hospodáři i skromnější rolníci. Bylo to nesmírně zajímavé, protože jsem mohl vést debaty i s lidmi, kteří můj pohled úplně nesdíleli. Za posledních 30 let jsme přesto zničili obrovské množství úrodné půdy, kterou jsme zdědili. Existují příběhy, podle nichž se Řím zhroutil proto, že zemědělské potřeby říše „vyčerpaly“ oblast Středomoří. Za tisíc let prý dokázali vyčerpat půdu a zničit svou společnost. My to zvládneme za padesát.

Zůstáváte navzdory tomu optimistou?

Jsem přesvědčený, že to společně zvládneme. Smyslem této výpravy bylo udělat z tématu půdy něco, co bude zajímat úplně každého. Chci, aby se lidé zajímali o půdu kvůli všemu bohatství, které nám poskytuje. Reguluje koloběh vody a umožňuje nám pít čistou vodu. Pečuje o biodiverzitu, ukládá uhlík a pomáhá bojovat proti povodním i suchu. Tento vzkaz se snažím předávat všem prostřednictvím Instagramu i dalších sociálních sítí pro širokou veřejnost. Lidé si tak mohou uvědomit, že zdravá půda je podmínkou životaschopné společnosti a že ji musíme chránit. Opravdu se snažím vyvolat celospolečenskou debatu o půdě. Možná to zní trochu troufale nebo domýšlivě, ale chci to dokázat.

Můžete nám přiblížit svůj handicap?

Je vrozený a nikdy mi nezabránil dělat, co jsem chtěl. Hrál jsem fotbal i tenis. Do osmnácti let jsem ho ale skrýval. Měl jsem protézu a chtěl jsem být jako ostatní. Až během cestování po Austrálii a Kanadě se můj pohled změnil. Chtěl jsem svůj handicap přijmout ještě víc. Od osmnácti let jsem hrdý na to, že žiji s handicapem. Do hodnocení mých výkonů to ale nepatří. Na cestu jsem každopádně potřeboval vozík, což všechno komplikuje. Když tlačíte vozík, je lepší mít obě ruce. Během výpravy „Enraciné“ jsem mluvil také o handicapu. Paradoxně nejtěžší byly možná děti. Nemají žádné zábrany: „Pane, vy mě děsíte“, „Jak můžete jíst?“, „Máte přítelkyni?“ Někdy dokonce plakaly. Bylo to obohacující pro všechny. Jsem hrdý na to, že žiji s handicapem a že na něj upozorňuji. Je to vlastně stejné jako s rasismem. Musíme lidi vzdělávat, ukazovat rozmanitost a rozdíly.

Je třeba zahrnout druhé do všeho. Cílem výpravy bylo upozornit na sport, handicap i půdu. Tento trojúhelník jsem zdůrazňoval všude, kam jsem dorazil, zejména na druhém stupni základních škol, středních školách a gymnáziích. Tam se o handicapu mluvilo mnohem otevřeněji než s dospělými. Kolem tohoto tématu pořád panuje určitý neklid, paralympijské hry někdy stále vyvolávají rozpaky. Je to nepohodlí tváří v tvář rozmanitosti.

Vybavíte si nějaký zážitek, který ve vás obzvlášť zůstal?

Celá cesta byla plná krásných okamžiků. V Nançois-le-Grand v departementu Meuse jsem navštívil ekologickou farmu Ferme bio des Terres Froides, což je mimořádné místo. V obci se 45 obyvateli mě přišlo přivítat dvacet lidí, se saxofonem a transparenty! Dorazil jsem do rodiny angažovaných zemědělců, na farmu s několika málo kravami, kde se dojí tradičním způsobem, vyrábí sýr a prodává vlastní produkce. Přijali mě jako doma, byli neuvěřitelně pohostinní a otevření. Mají co předávat a tolik věcí, které stojí za pozornost. Takové lidi musíme oceňovat, i když si uvědomuji, že zemědělství má mnoho podob a existuje řada způsobů, jak ho dělat. V Châlons-en-Champagne mě přivítal Jean-Loup Coquillard, nesmírně pohostinný učitel fyziky a chemie, který každý rok pořádá festivaly. V naší společnosti se příliš často utváříme ve strachu z druhých a politici v nás tento strach navzájem podporují. Tahle cesta pro mě byla nádhernou lekcí otevřenosti. Lidé mi otevřeli své domovy, vznikla setkání, výměna zkušeností a nové pohledy. Když jsem projekt připravoval, vůbec jsem s tím nepočítal. Vždycky má smysl vydat se směrem k ostatním.

V naší společnosti se příliš často utváříme ve strachu z druhých. Tahle cesta pro mě byla nádhernou lekcí otevřenosti. Lidé mi otevřeli své domovy, vznikla setkání, výměna zkušeností a nové pohledy. Když jsem projekt připravoval, vůbec jsem s tím nepočítal.

25. října jste prožil další silný okamžik…

Ano, konečně uvádím film Open your Wild o dobrodružství mého staršího bratra Thomase, kterému je tento projekt věnovaný. Na filmu, který trvá 35 minut a vypráví jeho cestu, jsem hodně pracoval. Jsem na něj hrdý. Můj bratr si tehdy kladl otázky a přemýšlel o dopadu člověka na přírodu. V roce 2019 se zcela přirozeně vydal do Kanady, aby se zabýval ropnými písky, které silně znečišťují životní prostředí. Vyrazil na kole, potkával lidi a navštěvoval města spojená s tímto průmyslem. Vydal se také na kajaku do přírody, aby poznal dopad těžby na řeky a různá prostředí. Všechno dělal velmi názorně a ke svému přemýšlení přivedl spoustu lidí. Chtěl nás svým způsobem znovu usmířit s přírodou. Během této výpravy ale zemřel… Jistě to bude silný moment. Jako jediný z rodiny jsem viděl záběry a musel se s tou bolestí vyrovnat… Celá rodina bude 25. října v kině. Možná nám to pomůže lépe se s jeho smrtí vyrovnat. Když jsem v Orléansu dokončil svých 20 maratonů, byl jsem psychicky úplně na dně, protože Thomas nemohl proběhnout cílem svého snu. Tímto filmem chci vzdát hold jeho práci a nasazení. Ve Francii proběhnou dvě projekce a potom vyrazím na kole do dánského Aarhusu v rámci projektu „Enraciné“.

Už znovu vyrážíte? Povídejte…

Ještě jsem to neoznámil, ale 30. října vyrazím na kole směrem k Aarhusu. Čeká mě 1 100 kilometrů. Pojedu na kole a podniknu další malou výpravu, abych dorazil na kongres věnovaný ochraně půdy, kde se setkají evropští zástupci ekonomiky a vědy. Budu tam vyprávět o své cestě. Do Aarhusu chci dojet tempem 150 až 200 kilometrů denně, takže to bude pořádný zápřah. A jezdit na kole s jednou paží je složitější, fyzicky je to náročné. Po Aarhusu zamířím do Montpellier a Toulouse na festivaly a konference. Cesta rozhodně nekončí! Do konce roku to bude intenzivní. Pokusím se o půdě mluvit co nejvíc a co nejhlasitěji.